Historie

Rakovecké údolí je zajímavé nejen přírodou, ale i historií. Svůj otisk zde zanechali Keltové, později zas středověcí osadníci, kteří zde založili vesnice Budkovan, Vilémov, nedaleko Račic osadu Sokolí a především pak slavný Bystřec. Středověkou ves, která se díky archeologovi Ludvíku Belcredimu, proslavila po celé Evropě.

Keltové v Rakoveckém údolí

Keltské artefakty
Panty, závěsy ke dveřím, úhelníky, podkovy, kramle, lopaty, krumpáče, kladiva, pilníky, kleště, nůžky, řetězy. Co mají společné?
a)      Jsou ze železaKeltské artefatky 2
b)     Usnadňují lidem práci
c)     Začali je vyrábět Keltové
 
Správné jsou všechny tři odpovědi. Otisk keltské civilizace do naší kultury je přitom mnohem, mnohem větší. Keltové začali stavět první mosty a silnice, razit první mince, zkonstruovali primitivní soustruh, hrnčířský kruh nebo účinný žací stroj. České země dokonce dostaly svůj název podle keltského kmene Bójů.
 

Země Boiohaemum

Pobyt Bójů znamenal pro dějiny naší země mimořádný a trvalý kulturní vklad. Bójové vynikali jako umělečtí Keltovéřemeslníci, hrnčíři a metalurgové. Vyhlášené byly jejich dokonale vypracované, bizardně tvarované šperky ze zlata, elektronu (slitina zlata a stříbra), bronzu, železa i skla. Stejně tak jejich keramika. Křehké tenkostěnné nádoby začaly poprvé na našem území vznikat na hrnčířském kruhu, přičemž s odchodem Keltů vynález kruhu upadl takřka na celé jedno tisíciletí v zapomnění. V metalurgii železa pak vděčíme Bójům za bezpočet věcí, které téměř v nezměněné podobě užíváme dodnes. Srpy, kosy, hrábě: drobnosti, které podstatně urychlily žně, jež do té doby představovaly nejslabší článek zemědělské výroby. Už ve 2. století před naším letopočtem vyráběli Bójové asi 70 druhů kování a různých konstrukčních součástí, které ve věrných kopiích produkují i moderní továrny 20. století (Hora, 2002).
 

Keltský Černov

 S Kelty mělo co do činění i Rakovecké údolí. Na kopci Černov, nedaleko Račic a v linii Jantarové stezky, vyrostlo 400 let před naším letopočtem keltské hradiště. Jedná se o nejstarším doklad keltského osídlení z období pronikání Keltů na naše území.
 
Důvodem, proč hradiště vyrostlo právě zde, mohla být právě zmíněná Jantarová stezka. Jednalo se o proslulou obchodní tepnu, která spojovala Itálii s Baltem. Stezka vycházela ze severoitalského města Aquileie, vedla podél Alp k Dunaji, odkud pokračovala po levém břehu Moravy, Moravskou branou přes Polsko až k dolní Visle na baltské pobřeží. Vývozním artiklem byly hlavně šperky (spony a jiné drobnosti) z různých materiálů (oblíbený byl jantar, v jehož opracování byli keltští šperkaři jedni z nejlepších) a keramika, jejíž exotické styly a dekorace se staly populárními. Naopak na sever se dováželo například víno, umělecké předměty (exotické zase pro keltskou elitu) a mnoho dalšího. Jantarová stezka představovala nepochybně jeden z důvodů vzniku a rozkvětu moravských oppid a hradisek, která byla jejími nejdůležitějšími středisky v oblasti.
  

Velmi učeníDruidové - dobová kresba

Mnozí však ještě víc než keltskou zručnost obdivovali keltské duchovní učení. K druidům (odvozeno od starokeltského dru wid neboli velmi učený) – keltským šamanům a medicinmanům se o radu obraceli králové a vůdci. Druidové jako kněží představovali prostředníky mezi světem lidí a božstvy. Spektrum jejich rolí však bylo mnohem širší: prováděli rituály, kultovní úkony a oběti, věštby, astronomická pozorování, ovládali umění hypnózy, lékařství i astrologie. Zároveň byli nositeli a ochránci tradic, práva a mravů a jejich důležitým úkolem byla výchova následovníků, která vzhledem k zákazu písemných záznamů trvala až 20 let.
 
Kelstský stromoskop
Dodnes zajímavým dědictvím keltského učení je stromový horoskop. Jedná se o syntézu přírodního horoskopu a praktické psychologie. Člověk je vedle svých individuálních, jedinečných genetických vloh i jistou měrou produktem svého prostředí = základ keltského stromového horoskopu. Strom je jedinečný – je to unikát jako každý člověk: stejně jako on se podle zmíněných podmínek a životních předpokladů různě vyvíjí. Člověk, stejně jako strom je silně závislý na světle a slunci. Keltové, úzce spojení s přírodou znali tzv. čas stromů – jakési vnitřní hodiny každého stromu, a tím i přírodní vlastnosti určitého místa v určité době. Tak v souladu s časy jednotlivých stromů vznikal stromový kalendář. Základní vlastnosti přiřazené stromům daly i překvapivě výstižnou základní charakteristiku člověka, který se narodil v odpovídající době. Dokonce i zeměpisná poloha vedla u stromů a lidí ke značně podobným změnám základních vlastností (Ludwig, 2001).
 
Chcete vědět, v jakém "stromu" jste narozeni? Zvolte si svůj strom podle data narození.
 

Zdroje

Jana Čižmářová: Encyklopedie Keltů na Moravě a ve Slezsku; 2004 
Petr Hora: Toulky českou minulostí I.; 2002
Carla Ludwig: Druidský horoskop; 2001 
Michael Vescoli: Keltský stromový kalendář: o lidech, času a stromech; 2007
Jan Filip: Keltská civilisace a její dědictví; 1959
 

Obrazová dokumentace

1) Kresby: Keltské artefatky, Petra Tomanová
2) Kresba: Keltové, Petra Tomanová
3) Dobová ilustrace z 19 století: Druidové, zdroj Wikipedie

Kolonizace aneb Velké stěhování

Rakovecke udoli
Kdybyste stáli v Rakoveckém údolí před tisícem let, velmi obezřetně byste naslouchali. Co kdyby kolem procházela smečka vlků nebo medvěd samotář. Zavřete oči a zaposlouchejte se do zvuků středověkého lesa, ve kterém se proháněli rysy, losy, možná  zubři, lišky, medvědi, vlci a divoká prasata. Poznali byste je?
 
V  raném středověku se v okolí Rakoveckého údolí rozkládaly hluboké lesy. Lidé žili především v údolích a nížinách, kde měli vše, co potřebovali: úrodnou půdu a mírné klima. Radovali se z míru, který v 11. a 12. století panoval, neboť ustali kmenové vpády Normanů a Arabů. Světlo světa spatřila  řada převratných objevů. Ve 13. – 14. století se změnil způsob hospodaření. Díky trojpolnímu sytému měla půda dost času na obnovu a více se urodilo. S dostatkem jídla a pocitem bezpečí na sebe populační exploze nenechala dlouho čekat.
 

Dobrodruzi z LávyKolonizace - mapa území

V nížinách začalo být těsno. První dobrodruzi se vydávali zkusit své štěstí hlouběji do vnitrozemí. Nešlo ale o žádnou hurá akci. Kolonizace panství Holštejnů (do nějž spadlo i Rakovecké údolí) probíhala na přelomu 50. a 60. let 13. století. Kolonizace měla masový charakter: první vlna byla domácí a druhá zahraniční. Poté, co „opadli“ zájemci z řad českých a moravských obyvatel, zvali na Drahanskou vrchovinu Pánové z Hoštejna podané ze svých panství v dolnorakouském Weinviertlu v okolí Lávy. Proto také více než polovina z 30 vznikajících vesnic na holštejnském panství byla německá.
 
Osídlování bylo pečlivě plánováno a organizováno. Pouze výběr samotného místa v daném prostoru byl zřejmě ponechán lokátorovi, organizační hlavě každého takového přesunu. Lokátor také musel vytvořit dostatečné zásoby potravin a přivést nové obyvatele. Lokaci prováděli nejen feudálové, ale i duchovní, měšťané, rychtáři, ale i poddaní. Ve všech případech se však nemohlo jednat o žádné chudáky, protože celá akce byla spojena se značnými finančními náklady (Belcredi, 2006).
 

Kolonizace

Proces kolonizace hýbal ve 13. až 14. století celým naším územím a ve velkém ovlivnil budoucí podobu krajiny. Důvodů, proč se ve středověku tolik lidí stěhovalo, bylo víc. Pro poddané představovalo osidlování neobydlených krajin příležitost získat vlastní půdu a četnou řadu výhod (třeba dočasné osvobození od placení daní apod.). Pro vrchnost pak kolonizace byla příležitostí k rozšiřování výnosů ze svého panství poté, co nově založené vesnice začaly prosperovat.
 
Kolonizace na našem území probíhala v několika vlnách. V prvním období se zaplňovala nejpříhodnější stará sídelní území (oblasti v nížinách a kolem řek). Na přelomu 12. a 13. století se dokončoval proces osídlování zbytku území Čech, Českomoravské vrchoviny a v hornatých, okrajových částech země zhruba na hranici 500 m n. m. Ve třetí etapě překročila kolonizace hranici 500 m.n.m., kde se kolonisté museli vyrovnávat s nepříznivými přírodními podmínkami. Od poloviny 14. století kolonizace stagnovala (Petráň, 1985).
 

Zdroje

Ludvík Belcredi: Bystřec – O založení, životě a zániku středověké vsi ; 2006 
Josef Petráň a kol.: Dějiny hmotné kultury I.; 1985  
Pavel Spunar: Kultura českého středověku; 1987  
David Papajík: Páni z Holštejna; 2007
 

Obrazová dokumentace

1) Foto: Rakovecké údolí, Jakub Gottvald
2) Kresba: Mapa ukazující proces kolonizace, Petra Tomanová
3) Dobová ilustrace: Vyměřování pozemků na nově zakládané osadě, kniha Bystřec, Belcredi

Lokátor: ten, u kterého to všechno začíná

Krysař
Věnuji vám pozemek, na kterém si můžete zdarma postavit dům. Nemusíte 10 let odvádět daně, dostanete jídlo a veškerou podporu. Jdete to toho?  Většina z nás by o tom minimálně vážně popřemýšlela. Ve středověku se stala tato vidina motorem velkého stěhování, kdy se celé rodiny vydávaly do neznámých míst, aby zde založily svůj domov.
 
Určitě znáte pohádku o krysaři, který odvedl hamelnské děti neznámo kam. Pravda nebo fikce? Jisté je, že postava krysaře je odrazem středověkého lokátora. Člověka, který organizačně a finančně zajišťoval zakládání nových vesnic a měst.
 

Podnik s ručením omezeným

Založení nové vesnice vždy předcházela smlouva mezi lokátorem a majitelem panství, v našem případě pány z Holštejna. Byly stanoveny povinnosti lokátora, jeho odměna (ale i pokuty v případě nesplnění smlouvy) a právní status osidlovaného místa. Následoval terénní průzkum, kdy lokátor vybral konkrétní místo a ověřil, zda je založení vesnice možné. Pak už bylo jen na lokátorovi, aby silou své osobnosti, podepřen atraktivními přísliby hmotných statků, přesvědčil 2 – 4 rodiny, s nimiž se vydal na cestu k novému domovu. Osadníci pak vyklučili les, lokátor rozdělil půdu a budování mohlo začít. Zpočátku musel lokátor své „lidi“ živit a to až do doby, než byli schopni se uživit vlastní prací.Velké stěhování
 
Pokud se osídlení zdařilo, užíval si lokátor velkých výhod. Stal se dědičným rychtářem, měl právo výčepu a především byl zodpovědný za výběr daní. Někde si také směl ponechat vše, co přesáhlo předepsaný úrok či každý šestý až desátý lán. Ovšem pokud svým závazkům nedostál a ve stanovené lhůtě 1-5 let ves neobsadil, platil velké částky jako náhradu.
 
Osidlování samozřejmě nepřinášelo výhody jen lokátorovi. Výhody byly na všech stranách. V době, kdy poddaní platili četné daně, odváděli desátky a měli minimální práva, představovala kolonizace zajímavou výzvu. Novousedlíci získali 23,5 hektaru půdy, na relativně dlouhou dobu byli osvobozeni od placení dávek a hřál je pocit, že mohou svůj majetek odkázat dětem. A vrchnost? Té ve výhledu 10-16 let přibyl slušný zdroj příjmů z daní a poplatků nových usedlíků.
 
TIP:  Jste-li příznivci mluveného slova, pohodlně se usaďte a přijměte naše pozvání k poslechu rozhlasové hry Viktora Dyka Krysař.
 

Zdroje

Ludvík Belcredi: Bystřec – O založení, životě a zániku středověké vsi ; 2006  
Pavel Spunar: Kultura českého středověku; 1987
 

Obrazová dokumentace

1) Kresba: Krysař, Petra Tomanová
2) Kresba: Velké stěhování, Petra Tomanová

Bystřec: příběh života i zániku jedné středověké osady

Zakládání středověké vsi - dobová ilustrace
Představte si, že stojíte v  zarostlém údolí. Nikde nic a vy máte před sebou nelehký úkol. Postavit dům. Ba co víc, vesnici. Bez jeřábů, bagrů, motorových pil, pouze s jednoduchými nástroji, koňmi a vlastní silou. Jediným stavebním materiálem je dřevo, proutí, kamení, hlína. Jenže to není zdaleka všechno. Je třeba vytyčit, připravit a zúrodnit pole, které bude vaším jediným zdrojem obživy. Zatím je lze jen tušit pod lesní půdou hustě prorostlou kořeny.
 
Přesně to čekalo kolonisty, kteří nedaleko Jedovnic, na začátku Rakoveckého údolí, založili středověkou osadu Merhlinslag . Název vesnice tvoří osobní jméno lokátora a přípona schlag (v našem případě tedy Merhlinova mýtina). Je však možné, že se na založení Bystřece podílelo více lokátorů (německé „mehr“ zkomoleno na merh). Český název – Bystřec – byl odvozen od bystře tekoucího potoka a svědčí o postupném procesu počešťování původně německých vesnic.
 

Založení BystřeceBystřec dnes

Hluboko v lesích Drahanské vrchoviny se dnes nachází louka, na které ve středověku stávala ves jménem Bystřec. Celá staletí ji obdělávali lidé z okolních vesnic. Kosou pravidelně obsekávali téměř 14 hektarů její plochy, aby trávu usušili na seno. Tak tomu bylo také toho dne, kdy se odehrál příběh, který mně vyprávěl pan profesor Ervín Černý. Znal je údajně přímo od člověka, který ho zažil. Přihodil se někdy na počátku 20. století, v době, kdy ještě nikdo ani netušil, že zde stávala vesnice Bystřec a co se pod zemí skrývá.
 
Byl teplý červnový den, jako stvořený pro senoseč. Muž od rána sekl trávu v severovýchodní části údolí a pomalu postupoval od potoka vzhůru k lesu. Byl již dosti vysoko ve svahu, když se zastavil, aby opřel zpocené čelo a zároveň se ohlédl dolů k potoku. To, co uviděl, ho překvapilo, ale v prvé chvíli tomu nevěnoval velkou pozornost. Podél levé strany potoka se vzhůru údolím pomalu ubíral průvod lidí. V čele šel starý muž nesoucí něco jako monstranci, za ním v zástupu ženy, muži i děti. Šli mlčky místy, kde žádná cesta nebyla a zcela neslyšně. Divné procesí, pomyslel si rolník a chtěl se dát znovu do práce. V tom si však uvědomil, že tito lidé nejenže jdou místy, kudy nikdo nikdy nechodí, ale že mají na sobě také prapodivný oděv. Jakési kabátce a sukně, jakoby ušité z pytloviny. Podobné šaty nikdy neviděl. Proto se rozhodl, že na ně zavolá a zeptá se, co jsou zač a kam vlastně jdou. Na jeho volání nikdo nereagoval. Domníval se, že je od nich příliš vzdálen, a tak se otočil a dal se znovu do práce. Nedalo mu to však, proto se po chvíli znovu ohlédl. Teď teprve překvapením div že kosu nepustil. Po procesí ani památky. Přitom za tu dobu nemohli ujít víc než pár desítek metrů. Rozběhl se dolů na místo, kde je viděl jí, ale tráva tu nebyla sešlapána, přestože počet lidí byl poměrně značný, jistě několik desítek.
 
Dlouho si tento zážitek nechal pro sebe, ale časem dospěl k závěru, že se mu to nezdálo, že to opravdu zažil. A na panu profesorovi Ervínu Černém bylo vidět, že v něm našel dobrého posluchače. Byla to pravda či ne? Kdo ví. Jisté je, že ještě dnes řada lidí tvrdí, že jsou chvíle, kdy na těchto místech mívají prapodivné pocity, které nejsou schopni ničím vysvětlit.
 
(Ludvík Belcredi: Bystřec – O založení, životě a zániku středověké vsi; 2006)
 Stavba srubového domu
Bystřec založily v polovině 13. století 4 rodiny. Zdá se vám to málo? Nešlo o nic mimořádného. Většina středověkých vesnic čítala 50 až 100 obyvatel. Jednoduché domky byly rozesety po obou stranách potoka a jejich počet se rychle zdvojnásobil. Odlesnění svahů si však brzy vyžádalo krutou daň. Půdní eroze spolu s dešti způsobily tzv. svahovou povodeň, která pod dvoumetrovým nánosem písku a hlíny pohřbila dvě usedlosti. Bystřec tak přivítal nové století velkou přestavbou a přeložením vesnice na jižní stranu údolí. Vznikaly mohutnější srubové domy a dvorce a počátkem 15. století, kdy vesnice definitivně zanikla, patřil Bystřec mezi největší osady v okolí (po Jedovnicích). Žilo zde kolem 15 rodin (70-90 obyvatel) v 19 usedlostech.
 
Každý z novousedlíků měl obdržet po jednom franckém lánu (tj. 23,5 hektaru). Osadníci byli po nějakou dobu osvobozeni od dávek (což mohlo představovat rok až 16 let, v průměru 10 let). Po celou dobu klučili les, zúrodňovali půdu, budovali příbytky. Z výhod měli zaručené dědické právo, z povinností pevně stanovené dávky, které odváděli až po uplynutí „let lhotních“. Většinou ihned přecházeli na peněžní formu renty (hřivny). Dále odváděli v naturáliích církevní desátek (v kuřatech, drůbeži, v částech hovězího masa, vejcích, či obilovinách).  (Belcredi, 2006).
 

Zdroje

Ludvík Belcredi: Bystřec – O založení, životě a zániku středověké vsi ; 2006  
Josef Petráň a kol.: Dějiny hmotné kultury I.; 1985  
Vladimír Nekuda: Středověká vesnice na Moravě; 1982
 

Obrazová dokumentace

1) Dobová kresba: Zakládání středověké vsi, Kniha Bystřec, Belcredi
2) Foto: Bystřec dnes, Jakub Gottvald
3) Kresba: Stavba středověké usedlosti, Petra Tomanová

Středověký dům

 
InzerátUsedlost v Bystřeci
Statek s polem a loukou
Značka: Klidná část obce
Prodám vesnickou usedlost (300 m2) s hospodářskými budovami (stáj, stodola) a polnostmi (23,5 ha) v překrásném klidném prostředí panenské přírody. Dům 1+1 (45 m2) postaven v přírodním stylu z ryze nezávadných materiálů. Vytápění na tuhá paliva, suché WC, vlastní studna. Bez elektriky.
 
Tak nějak by zněl inzerát na prodej středověkého statku obvyklé velikosti. Lidé trávili většinu roku venku: obdělávali pole a zahrady, starali se o dobytek. Proto byly středověké domy podstatně menší než ty dnešní. Stavělo se z toho, co bylo po ruce: ze dřeva, proutí, kamení, hlíny. Prapůvodní jednopokojové zemljanky (tzv. zemnice a polozemnice) nahradily ve středověku srubové domy s kamennou podezdívkou.
 

Život na 25 metrechPec v jizběKomora

Běžný vesnický dům se skládal ze dvou částí: obytné místnosti (jizby) a komory. Většinou šlo o dvě samostatné stavby propojené vydlážděným dvorem. Rodinný život se odehrával především v jizbě, která nebývala větší než 25 m2. Středověká rodina (5-6 osob) zde spala, vařila, setkávala se, pracovala. Středobod místnosti tvořila pec, co by ústřední topení, sporák, trouba a udírna. Komora sloužila jako spižírna, skladiště, šatník a zásobárna. Podle poměrů rodiny se její velikost v Bystřeci pohybovala mezi 10 - 30 m2.

 Půdorys dnešního domuPůdorys středověkého domu
Obilní jámy

Žádný statek se neobešel bez obilní jámy. Jak název napovídá, sloužila ke skladování obilí. Bez přístupu vzduchu a díky stálé teplotě zde obilí vydrželo i několik let aniž ztratilo klíčivost. Navíc bylo chráněno před požáry a zničením v době bojů.

 
Dřevo jako izolaceObilní jáma
Nezbytná byla stáj pro koně, prasata, krávy a ovce. Bohatší usedlosti se mohly pochlubit stodolou s mlatem. Polínka skladovali po obvodu domu, kde bylo dřevo jednak po ruce a jednak v zimě sloužilo jako „tepelná izolace“.
 

Zdroje

Ludvík Belcredi: Bystřec – O založení, životě a zániku středověké vsi ; 2006
Vladimír Nekuda: Středověká vesnice na Moravě; 1982
Josef Petráň a kol.: Dějiny hmotné kultury I.; 1985

 

Obrazová dokumentace

1) Kresba: Jedna z usedlostí v zaniklé středověké osadě Bystřec, kniha Bystřec, Belcredi
2) Kresba: Komora a pec v jizbě v bystřecké usedlosti, kniha Bystřec, Belcredi
3) Kresba: Porovnání půdorysu průměrného dnešního a středověkého domu, Petra Tomanová
4) Kresba: Obilní jáma, Petra Tomanová podle Dějin hmotné kultury

 

Osobnosti výzkumu zaniklých středověkých osad na Drahanské vrchovině

Plužiny Bystřec
Zaniklé středověké osady jsou zvláštním fenoménem Drahanské vrchoviny. I když jsou na Moravě oblasti, kde jich nalezneme ještě více (např. Dačicko), snad nikde neměly takový význam ve vývoji krajiny a tak významně neovlivnily její dnešní charakter. Na Drahanské vrchovině byl také jako v jediném regionu u nás díky čtyřicetileté terénní práci profesora profesora Ervína Černého proveden komplexní historicko-geografický výzkum. Na Drahanské vrchovině se navíc nachází jedna z archeologicky komplexně prozkoumaných středověkých osad – Bystřec. Zatímco profesor Černý po sobě zanechal nedocenitelnou dokumentace středověkých plužin (polnosti přináležející k usedlostem), PhDr. Ludvík Belcredi se 30 let věnoval archeologickému výzkumu Bystřece, který se svým rozsahem se zařadil po bok největších archeologických výzkumů ve střední Evropě. A jak napsal ve své knize Pavel Vařeka „z hlediska stude vývoje vesnického domu se jedná o klíčovou středoevropskou lokalitu, kde se až do pozdního středověku uchovaná stavební tradice prolíná s postupně přijímanými inovačními trendy“.
 
Prof. MUDr. Ervín Černý-Křetínský, DrSc. (1913-2001)
Univerzitní profesor MUDr. Ervín Černý-Křetínský, DrSc. se narodil roku 1913 v Podomí. Od 12 let žil na Těšínsku, kde v roce 1933 maturoval. Obor lékařství studoval v Brně. V listopadu 1939 byl zatčen gestapem, krátce vězněn na Špilberku a tři roky v koncentračním táboře v Sachsenhausen-Oranienburg.
 
Jako lékař působil na ušní a krční klinice v Brně, v Hradci Králové a v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. V roce Ervín Černý Křetínský1951 dosáhl hodnosti docenta a v roce 1965 hodnosti řádného profesora otolaryngologie na Karlově univerzitě v Praze.
 
Profesor Ervín Černý byl neméně vědecky činný v oboru historické geografie. Prozkoumal přes 600 km2 Drahanské vrchoviny během 40 let a objevil 62 zaniklých středověkých osad včetně jejich, dnes lesem pokrytých, polností. V tomto oboru publikoval přes 70 vědeckých prací, z nichž je 6 knižních. Svému rodnému kraji věnoval sbírku epických básní Zelený barvínek.
 
V roce 1997 uvítal iniciativu několika občanů mikroregionu a spolu s nimi se stal zakládajícím členem občanského sdružení pro mimoškolní výchovu dětí a mládeže. Byl potěšen návrhem, aby neslo jméno Barvínek jako výraz úcty spoluobčanů k významnému rodákovi. Poté byli Barvínci panu profesorovi nápomocni například při obnově Studánky U Habrového stání, zajišťovali veškeré redakční práce Kroniky Podomí a výstavu o profesorově životě, jeho vědecké i umělecké tvorbě. Společně vydali publikaci Drahanskou vrchovinou a zhotovili na ni navazující stejnojmennou naučnou stezku. V posledních letech pomáhali profesorovi Černému např. i s archeologickým výzkumem zaniklých osad. Profesor Ervín Černý zemřel 30. července 2001 na následky tragické autonehody.
 
PhDr. Ludvík Belcredi (1954)Ludvík Belcredi
Ludvík Belcredi vystudoval archeologii a historii na brněnské universitě. Již svoji diplomovou práci věnoval zaniklým vsím na Drahanské vrchovině. Devět let pracoval v okresním muzeu Brno-venkov, kde prováděl řadu výzkumů, např. českobratrské modlitebny Jana Blahoslava v Ivančicích nebo zaniklé vesnice Chroustova na bývalém panství Rosickém. Postupně se jeho pozornost soustředila na areál cisterciáckého kláštera v Předklášteří, kde provedl výzkum především kaple sv. Kateřiny a rozestavěného hradu na kopci Čepička nad klášterem.
Již v této době spolupracoval s Vladimírem Nekudou, vedoucím oddělení historické archeologie Moravského muzea, na výzkumu zaniklé středověké vsi Bystřece. Plně se tento výzkum rozběhl po roce 1991, kdy se Ludvík Belcredi stal vedoucím nově koncipovaného archeologického ústavu Moravského zemského muzea.
 
Z dalších jeho aktivit posledních let je třeba zmínit např. výzkum nádvoří slavkovského zámku, bývalého hotelu Metropol v Brně či hradu Skály. Ludvík Belcredi je autorem řady vědeckých prací publikovaných v domácích i zahraničních odborných časopisech. Jeho specializací je historická archeologie, zvláště výzkum zaniklých středověkých vsí.
 
Mojmír Režný
Řadu led spolupracoval s profesorem Černým-Křetínským. Stal se jeho nepostradatelným asistentem při výzkumu zaniklých středověkých osad na Drahanská vrchovině. Musel být velmi „pozorným žákem“, neboť i po úmrtí profesora pokračuje ve čtení krajiny. Výsledky výzkumu konzultuje s odborníky v oboru historické geografie, závěry publikuje v odborné literatuře. Prokázal a zaměřil již několik středověkých obcí, některé nálezy dokumentují i období laténské.
 

Obrazová dokumentace

1) Kresba: Mapa plužin (polností) v zaniklé středověké osadě Bystřec, zdroj Dějiny hmotné kultury, Petráň
2) Kresba: Autoportét Ervína Černého Křetínského, Ervín Černý Křetínský
3) Foto: Ludvík Belcredi, Moravské zemské muzeum