Člověk

Husité, morové epidemie, gotika, rytíři, pás cudnosti, Noc na Karlštejně.  Asociace, které se mohou vybavit při vyřčení slovaSTŘEDOVĚK. Lze jej však nahlížet i jinak. Při bližším zkoumání totiž zjistíme, že středověk byl dobou nesmírně zajímavou, dobrodružnou a v mnohém inspirativní.

Jak se žilo ve středověku

Dobová momentka z venkova
Život na venkově byl úzce spjat s přírodou a střídáním ročních dob. Prvořadý úkol představovalo zajištění obživy. I přesto si však lidé našli čas na zábavu. Nejvíc času pro lenošení přinášela zima. Nesla ve znamení zabíjaček a debužírování. A také květen, krátké období klidu před sklizní. Lidé se bavili tancem, obdivovali potulné kejklíře a hudebníky, holdovali hře v kostky a vrhcábům. V krčmách se velké oblibě těšily karty. Příležitost ke zpestření života přinášely různé oslavy a svátky spjaté s křesťanskou (ale i pohanskou) tradicí jako pohřbívání zimy, masopust, velikonoce či dožínky.
 
Důležitým společenským centrem byly kostely. Točila se kolem nich nejen zábava, vzájemná setkání a seznamování, ale i obchodní jednání. Z kazatelen bývaly také ohlašovány důležité politické události jako například nástup nového krále či smrt vladaře.
Poslechněte si pořad s historikem Vlastimilem Vondruškou o tom, jak se žilo ve středověku.
 Dobová momentka z kuchyně

Je libo pečínku?

Když německý humanista Butzbach cestoval po středověkých Čechách, poznamenal si „v poledne a večer mají málo kdy méně než čtyři chovy. Ke snídani jedí šišky s vejci osmaženými na másle, svačí sýr s chlebem a mlékem“.  Středověcí venkované i z mála dokázali vykouzlit skutečné kulinářské delikatesy. Skladba jídla závisela na postních dnech, kterých bylo až 186-192 v roce. Tedy se nesmělo se jíst maso (vyjma ryb a skopového). Praktický základ jídelníčku tvořil hrách. Připravovala se z něj pražma, kaše či oukrop. Ostatně kaše zde hrály nezastupitelnou roli. Vařily se na slano i na sladko: v první případě třeba s ovčí brynzou, škvarky, bůčkem a zelím, vejci a smetanou. Sladké kaše se hemžily sušeným ovocem, vínem, povidly a ořechy. Chléb se pekl z žita, později i z pohanky. Namazat jste si jej mohli tvarohem, slaným máslem, anebo k němu přikusovat sýr a zapíjet kapalicí. Ve středověké kuchyni nechybělo ani maso (především vepřové). Objevovalo se ale podstatně méně než dnes. Jiná situace nastala v dobách hladomoru. To pak obyvatelé vesnic konzumovali co se dalo: kůru ze stromů, kořínky a jiné dary lesa, které se jinak nejedly (žaludy, psy, kočky, veverky aj.).
 
Středověké receptyJídlo a pití ve středověku - Beranová
Díky archeoložce Magdaleně Beranové můžeme i dnes ochutnat některá ze středověkých jídel. V její knize Jídlo a pití v pravěku a středověku najdeme nepřeberné množství zajímavých receptů. Některé vám přinášíme (proklik na recepty). Tématu středověké kuchyně je také věnován obsáhlý stejnojmenný rozhlasový pořad.
 
Hrách vlaský v homoli (4 porce)
300 g hrachu, 200 g medu, 100 g rozinek, 300 g sádla, 50 g cukru-moučky, 100 ml šlehačky (35%)
 
1. Hrách přebereme, propláchneme a přes noc namočíme.
2. Luštěninu slijeme, přidáme čerstvou vodu, uvaříme do měkka a propasírujeme.
3. Do hrachu vmícháme med, rozinky a rozpustíme sádlo.
4. Z hrachové směsi zalévané sádlem vytvarujeme malé homole.
5. Na talíři je přelijeme šlehačkou a medem, případně lehce posypeme cukrem.
Tento na první pohled zcela netradiční dezert chuťově velmi příjemně překvapí.
 
Vepřové s ovocnou omáčkou (4 porce)
1 kg vepřové plece, 3 g soli, 1 g černého pepře, po 100 g sušených švestek a sušených višní, 100 g žitného chleba, 1 g tlučeného hřebíčku, 5 dl hovězího vývaru, výpek z vepřového masa, moučkový cukr
 
1. Omyté vepřové maso osolíme, podlijeme studenou vodou a upečeme.
2. Ovoce posekáme, kůrky ze žitného chleba nastrouháme.
3. Ovoce, pepř i hřebíček povaříme ve vývaru a zahustíme strouhankou z chleba.
4. Do omáčky přidáme trochu šťávy z pečeně, lehce osladíme a nalijeme na maso.
Sladce kořeněná chuť omáčky je sice nezvyklá, ale stylově doplněná čerstvým chlebem či současněji pečenými brambory je skutečně super.
 
Syrná kaše
250 g tučného tvarohu, 200 g másla, 150 g krupice, 1 l vody, med
1. Tvaroh rozdrobíme (nastrouháme) a smícháme s krupicí.
2. Máslo i připravený tvaroh rozmícháme ve vodě a pomalu uvaříme na kaši.
3. Nesolíme. Na talíři polijeme kaši medem.  
 
Pražmo
Pražmo tvořilo běžná součást středověké stravy. Jídla z praženého nedozrálého obilí (zj. ječmene), nebo z namočeného hrachu  (pučálka) nahrazovala chléb v době, než dozrálo zrno. Stačila nepříliš rozpálená pánev nebo pekáč a během krátké doby se škrob v zrnu změnil ve snadno stravitelné dextriny. Pražmem se člověk snadno nasytil, zj. když je zapíjel mlékem, nebo zrna drtil ve stoupě a zamíchal s mlékem na kaši. Pražmo z obilí bývalo též jídlem obřadním (sezónní den sv. Jana Křtitele, 24.6.) o tradičním slunovratu. Upražením (často se pražily celé klasy) se obilí rovněž konzervovalo a předčasnou sklizní zajistilo pro případ nenadálých živelných pohrom. Pražmo nahrazovalo chléb než
 
Pučálka
Zelený, sušený hrách celý vypereme a namočíme alespoň na 12 hodin do vody (lépe alespoň 24h, možno až do naklíčení). Pravidelně po 12 h vyměňujeme vodu. Nakonec slijeme. Nakrájíme na kostičky špek, vyškvaříme na pánvi sádlo, když je dost tuku přidáme hrách, osmažíme do křupava. Dáme do misky, posolíme, opepříme a ihned podáváme. Do pučálky lze ještě přidat např. škvarky a uzené maso.
Když je nouze, přijdou k duhu i veverky „Veverky stáhni, vykuchej, umyj čistě a dej vařit. Když se z části uvaří, slij vodu, maso znovu vymyj a dovař v hovězí polévce. Podávej je ve žluté nebo černé omáčce.“
 
Žlutá omáčka (k veverkám)
„Upeč játra, usuš krajíček nebo dva bílého chleba, roztluč v hmoždíři, přidej hovězí polévku a přeceď. Přidej veverky, okořeň pepřem, zázvorem a muškátovým květem a nezapomeň přisolit. Nahoru lze přismažit jablka.“
 
Černá omáčka (taktéž k veverkám)
„Vezmi třešně nebo vařené švestky, usuš krajíčky žitného chleba, smíchej vodu s octem a dej do ní vařit chléb a ovoce. Potom proceď, propasíruj, vlož veverky a nech ještě povařit. Okořeň pepřem, řebíčky, zázvorem a trochou šafránu. Nahoru dej smažená vajíčka.“
 

Středověké módní trendyOblek venkovanůOblek šlechtična

Do konce 13. století se mužský a ženský oděv příliš nelišil. Základem byla tuniková sukně (kytlice) ke kolenům s dlouhými rukávy, vyrobená z režného plátna. Pokud bylo chladno, navlékaly se pod ní nohavice, anebo se nohy ovinuly od chodidel ke kolenům proužky hader či kůží (tzv. holenice). Funkci spodní košilky plnil rubáš. Přehoz přes horní část těla se nazýval loktuš, přes rubáš se oblékala krátká košilková halenka s rukávy (oplečí). Ženy měly proti nepohodě plášť. Proti zimě chránily ovčí houně a kožichy. Na nohou se nosily krpce neboli opánky připevněné k chodidlu řemínky,  anebo pantofle či dřeváky jako pracovní boty.
 
Velkou změnu přineslo 14. století. Mizí oděvní styl unisex. Začíná se rozlišovat mezi svrchním a spodním prádlem. Změny se promítají i do zvyků a mravů, jak o tom píše Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice „Jsou někteří, kteří po způsobu barbarů pěstují dlouhé brady a neholí se. Jsou i jiní, kteří zneucťují mužskou důstojnost a v úpravě vlasů se ve všem přidržují ženskému způsobu, jiní své vlasy jako vlnaři na široko rozčechrávají do okrouhla a až po uši je rozpouštějí; druzí si vlasy nakrucují želízkem, aby ozdobili své plece vlasy zkadeřenými a kolem poletujícími.“  Zajímavé Odivani předlenaje, že mravokárci 14. století kritizují především mužskou módu (postupné odhalování těla přiléhavým oděvem). Žena nemohla odložit dlouhou sukni, v čemž se odráží pohled na tehdejší postavení ženy. I ženy z vyšších vrstev se ve společnosti objevují jen zřídka. Druhým důvodem byl fakt, že žena si nemohla dovolit tolik výstředností už kvůli proto, že bývala často těhotná (Petráň, Dějiny hmotné kultury).
 
Jak krtek ke kalhotkám přišel
Pohádku o modrých kalhotkách s kapsičkami asi všichni známe.  A přesně tak lidé ve středověku vyráběli plátno. Na venkově se vedle obilí, zeleniny a ovoce pěstovali len a konopí. Zralé stvoly se máčely, lámaly, vyčesávaly. Pak přišlo na řadu předení příze (nití) na přeslici (kolovrátky se objevují až v 15. století). Jen tak pro představu, za hodinu se dalo upříst až 100 metrů příze. Podobně se zpracovávala také vlna. Lidé ji spřádali se lnem a vyráběli silné, teplé látky, sukna a houně. Z konopí se také vyráběly provazy a lana. Na řemeny se používalo líko a mladé stromky na houžve. Vyráběla se také kožená obuv s měkkou podešví, ale i obuv z lýka, a zřejmě i dřeváky.   Většina látek, které se ve středověku vyráběly, byly v ponechány v přírodních barvách.  Barvené látky představovaly bohatství a přepych. To proto, že procese barvení byl velmi nákladný a barevná látka byla tudíž velice drahá. Při barvení se používala přírodní barvidla. Využívaly se domácí zdroje (např. extrakty z šafránu, duběnek, šichy černé či borůvky), či dovozová barvidla jako boryt, mořena a červec.
 

Čistota – půl zdraví

Málokdo by byl dnes ochotný umývat se ve studené vodě. Ve středověku to bylo běžné. Koupání v horké vodě se  považovalo za nezdravé, věřilo se, že horká voda rozšiřuje póry a do těla tak mohou snáze pronikat nemoci. V zimě si lidé vodu ohřívali v kádi u kamen, ale konečný výsledek byl vždy jen vlažný. Ani s čištěním zubů si lidé hlavu nelámali. Díky nenáročné a zdravé stravě měli nesrovPraní prádlanatelně zdravější zuby než dnes. Při analýze kosterních pozůstatků z pražského židovského hřbitova ze 13. století bylo zjištěno, že asi jen třetina pohřbených lidí měla nějaký zubní kaz. Všichni ostatní zemřeli se zuby dokonale zdravými. K základní péči o ústa patřilo vyplachování vodou, většinou obyčejnou, jen výjimečně s přísadou bylin, nebo později parfémů.
 
Co se týče praní prádla, tradiční způsob spočíval v tom, že pradlena vytloukala špínu z mokrého prádla paličkou zvanou píst, a to buď na dřevěné desce, nebo na kameni u potoka či rybníka. U Bystřece se ženy mohly scházet u vesnice, kde přitéká vydatnější přítok od Vilémova a zde na příhodném místě měly připraveny vhodné „vytloukací“ kameny.
 

Historie s hvězdičkou – středověké umění milovat

Křesťanská Evropa byla ve středověku nejprudérnější oblastí tehdejšího světa a z hlediska erotických znalostí také zdaleka nejzaostalejší. Hovořit o sexu bylo ve středověku přísné tabu. Svobodní lidé měli předmanželský sex přísně zakázaný a pokud při něm byli „dopadeni“, bývali přísně potrestáni. Čím byli ale mladí lidé chudší, tím měli teoreticky přístup k erotice snadnější. Zvláště na venkově měla většina zábavy silný erotický podtext.
 
V církevních spisech se také objevovaly návody, jak se lidé mají milovat. Jako jediná Bohem tolerovatelná poloha se uvádí klasická, kdy žena leží na zádech. Dohled církev uplatňovala nad všemi věřícími. K tomu sloužily zpovědi, ale také přepadové noční kontroly. Ve městech měl rychtář povinnost hlídat „počestné spaní“ a mohl v noci vniknout do kteréhokoli domu a zjišťovat, zda spolu v loži spManželé na lůžkuí jen lidé řádně oddaní. Církev se věnovala také mnohem delikátnějším záležitostem. Kromě jiného dospěla k názoru, že v loži má být při milování aktivní muž, ovšem umírněně a bez zápalu. Žena se měla pasivně oddat milostnému aktu a pomodlit se, aby jí Bůh dopřál porodit zdravé dítě (správný a mravný způsob).
Zajímavé bylo i nahlížení hříchu. Církevní otcové tvrdili, že z morálního hlediska je necudností vždy vinna žena (odkaz na svůdnou Evu, která zapříčinila vyhnání z Ráje). Hřích ovšem nebylo jen tělesné rozkoše provádět, ale dokonce na ně i jen myslet. Mnozí teologové (praktické povahy) se místo boje s něčím, co stejně vymýtit nešlo, raději snažili poskytovat návod, jak se pokušení bránit. Na církevním koncilu se dokonce snažili přesně matematicky určit hranici, kde končí rozkoš a začíná hřích. Jistý univerzitní mistr spočítal, kolik milenců smí mít ve svém životě žena, aby byla její duše ještě spasena, pokud učiní pokání a stane se cudnou. Dospěl k číslu 40. Pro muže podobné propočty neprováděly
 

Výchova dětí

Pohled na výchovu dětí jako na důležitou společenskou funkci rodiny se objevuje až ve druhé polovině 14. století. Vytváří se zejména ve městech, rozvíjí se předpoklad rodinné cítění, starším epochám cizí. Dítě bible chápala jako plod prvotního hříchu a pro zemědělskou civilizaci nebývaly vždy požehnáním. Chybí kult dítěte známý z mladší doby. Věk dětství byl brán jako nezbytný předstupeň dospělosti. Velká porodnost, ale i obrovská dětská úmrtnost byly tak běžné, že ani nezachvěly kulturním projevem. Dítě se netěšilo hýčkání babiček a dědečků, bývalo co nejdříve vrženo do prostředí práce dospělých. Pro dítě byli významný kmotr a kmotra. Dle církevního práva přebírali spoluodpovědnost za výchovu dítěte (což bylo důležité hlavně v případě úmrtí rodičů).
 

Lékařství, léčitelství, čarování versus nemociLékařské nástroje středověku

Zdravotnictví ve středověku nebyl žádný med. Na druhou stranu, lidé byly houževnatější a zdravější než dnes, takže ne vždy lékařkou péči vůbec potřebovali. Střediskem vzniku lékařské vědy byly jižní Evropa s tradicí starořeckého lékařství (Hippokrates). Obecně však byla úroveň lékařství velmi nízká. Vzdělaní lékaři působili na panovnických dvorech, obyčejným lidem byla finančně nepřístupná. Zdravotnictví jako takové se zpočátku soustřeďovalo hlavně v církevních institucích – klášterech a jejich špitálech, případně v lázních. U některých klášterů také vznikaly lékárny, kde se (většinou) zadarmo rozdávaly léky zhotovované z bylin.
 
Řadu léčebných úkonů prováděli lazebníci a ranhojiči, zejména proto, že církev zakazovala klerikům krvavé operace. „Oblíbeným“ prostředkem bylo pouštění žilou coby pomoc při vnitřních bolestech, přikládání pijavic a rozpálených baněk. Ve středověku se také hojně používalo lidového léčitelství – uplatňovalo se mnoho pověr a zaříkání, k radu a pomoc se chodilo k mastičkářům, kořenářům či porodním bábám.
 
Černá smrt
Období středověku je také často spojováno s morovými ranami. Však také z té doby pochází požehnání „pozdrav pánbůh“ užívané při kýchnutí, neboť kýchání bylo jedním z prvních příznaků počínajícího moru.
 
Co byl vlastně mor? To lidé dlouho netušili. Pod hrůzostrašným názvem se skrývalo více horečnatých chorob s obdobnými příznaky i průběhem. Například tyfus se lékaři naučili diagnostikovat pozdě, až v průběhu 16. století. Proto pro doby předcházející nelze vždy přesně stanovit, o jaký typ onemocnění vlastně šlo,Chirurgický zákrok - otvírání morové hlízy neboť některé epidemie mohly být tyfové. Středověký člověk vypozoroval, že morové nákazy nějak souvisejí se špínou, ale etiologii nemoci si vysvětloval mylně: nejprve v epidemiích viděl Boží trest, pak nešťastnou konstelaci hvězd, dílo Židů, či chorobu sváděl na „zemi dešti mastnou“ či na „parné vlhkosti ve vzduchu“. Tyčinkový mikrob Pasteurella pestis, faktický původce moru, byl objeven až v roce 1894 (Francouzem Yersinem a Japoncem Kitasato). Teprve v minulém století lidstvo poPouštění žiloustřehlo i řetězec přenosu moru: krysa jako nositel – blecha jako přenašeč – člověk jako oběť infikující pak druhé svými sekrety i kapénkovou nákazou. Průběh choroby? Smrtící horečky a průjmy, v bubonické čili dýmějové podobě provázené hnisajícími zduřeninami, v plicní verzi těžkou pneumonií. Drastické případy končívaly totální schváceností za 3-9 dnů.
 
K nakaženým lidem odmítali chodit i felčaři a bradýři. Peníze ovšem konaly zázraky. Také na zásobování domů, ve kterých leželi nemocní anebo tam někdo umřel, se tučně vydělávalo. Výstražné kříže na dveřích takových příbytků odrazovaly.
 

Zdroje

Ludvík Belcredi: Bystřec – O založení, životě a zániku středověké vsi ; 2006  
Josef Petráň a kol.: Dějiny hmotné kultury I. a II.; 1985  
Vlastimil Vondruška: Život ve středověku; 2007  
Vlastimil Vondruška: Intimní historie od antiky po baroko; 2007  
Magdalena Beranová: Jídlo a pití v pravěku a ve středověku; 2005
Petr Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí II; 2002  
 

Obrazová dokumentace

1) Kresba: Dobová momentka ze středověkého venkova
2) Kresba: Dobová momentka ze středověké kuchyně
3) Přebal knihy Magdaleny Beranové Jídlo a pití ve středověku
4) Kresby: Oblečené středověkých venkovanů, šlechtičen, Petra Tomanová
5) Kresba: Praní prádla, zdroj Toulky českou minulostí I, Hora
6) Kresba: Dobová momentka - manželé na lůžku, zdroj Dějiny hmotné kultury, Petráň
7) Kresba: Středověké chirurgické nástroje, zdroj Toulky českou minulostí I, Hora
8) Kresba: Dobová momentka - pouštění žilou, zdroj Dějiny hmotné kultury, Petráň
9) Kresba: Dobová momentka - lékař otvírá nemocnému morem zhnisanou hlízu v podpaží, zdroj Toulky českou minulostí I, Hora

Středověká řemesla

Pyšná princezna, Za humny je drak, Jak Krtek ke kalhotkám přišel, Císařův pekař a Pekařův císař. Příběhy, ve kterých se objevují středověká řemesla: pálení dřevěného uhlí v milířích, výroba plátna, lazebníci, alchymisté. A zanotujete-li  si s Janem Werichem píseň "Ten umí to a ten zas tohle", objevíte jich daleko víc.
 Kovari
Všestranní kutilové
Řemesel bylo ve středověku nepočítaně. Hrnčíři, cihláři, koželužníci, hamerníci, skláři a nožíři, ranhojiči, tesaři a truhláři, barvíři, kolomazníci aj. Zajímavé však je, že na venkově si většinu řemeslných prací obstaral lidé sami. Středověcí zemědělci si postavili dům; ze lnu připravili přízi a z ní látku; ušili si oblečení i boty; umleli mouku; vyrobili základní hliněné nádobí. Nemluvě  tom, že se detailně vyznali v pěstitelství a chovatelství.
Protože si většinu prací středověký zemědělec,  musel k tomu mít rozličné náčiní. Ve většině usedlostí Bystřece tak byl zastoupen nebozez (kterého se užívalo spolu se sekerou) a sekery. Ty představovaly universální nástroj ke kácení stromů, osekávání klád, štípání dřeva, zatloukání hřebů či upevňování klínů. Sekera prošla ve středověku složitým vývojem: z 15. století jsou známy sekery kladné, dřevné, rohaté, jedno a dvojručné, bradky, kolářské, řeznické a kovářské.  Mezi další nářadí, které středověcí osadníci používali, patřilo kosné kladivo s babkou, dláto, klínky a menší klínky, jež sloužili k bourání zdiva, lámání kamene, štípání dřeva při výrobě fošen, trhání pařezů apod.
 
Mimo kov a dřevo byla na vesnici zpracovávána i kůže. K tomu sloužil průbojník a šídlo, využitelné zejména při šití postrojů, obuvi apod. Pro práci s kůží byl zřejmě určen i prohnutý nůž. Chybět nemohly ani předměty užívané při textilní výrobě jako přesleny a kovová vřetena.
Železný muž A přeci existovalo řemeslo, které mělo na vesnici jedinečné postavení. Byl jím kovář – výrobce zemědělského a hospodářského nářadí, koval koně a staral se o údržbu železných nástrojů. Železo patřilo ve středověku k vzácným surovinám a proto nesměl přijít žádný hřebík na zmar. Staré poškozené předměty se skovávaly do pásů, z nichž kovář dle potřeby odsekávat kusy železa, které následně přetavil do potřebného tvaru.
 
Privilegovaná řemesla
V době rozmachu středověké kolonizace patřila mezi nejvýhodnější řemesla mlynářství a krčmářství. Proto také mezi práva lokátorů – zakladatelů středověkých osad – patřilo právo provozování krčmy. Obě řemesla zpravidla zajišťovala nezbytný obchod na vsi. Například prodej soli.
 
Pálení dřevěného uhlíMilíře
Málokteré řemeslo se na podobě krajiny podepsalo tolik, jako pálení dřevěného uhlí. K jeho výrobě bylo potřeba vždy vykácet velkého množství bučin (bukové dřevo bylo pro výrobu uhlí ideální), případně jedlí. Uhlí se pálilo v milířích, blízko vody. Na kruhové urovnané plošině byla poskládána velká polena dřeva do tvaru zakulacené pyramidy. Celá stavba se pak obložila drny a hlínou, ponechány byly pouze nutné průduchy. Po zapálení dřeva celá pyramida postupně nedokonale shořela formou doutnání bez přístupu vzduchu. V konečné fázi byla stavba rozhrnuta a vzniklé dřevěné uhlí zalito vodou, aby nevzplanulo. Po ochlazení bylo uhlí vybráno a roztříděno, drť a zbytky hlíny byly vyhrnuty na haldu. Pozůstatky tzv. milířisek můžete pozorný návštěvníky najít v v okolí Bystřece dodnes.
 
Tip: V nedaleké Staré huti u Adamova, v Josefovském údolí, probíhají každý rok v květnu experimentální tavby železa. Na vlastní oči zde můžete vidět také stavbu milíře a pálení dřevěného uhlí. 
 

Zdroje

Ludvík Belcredi: Bystřec – O založení, životě a zániku středověké vsi ; 2006  
Josef Petráň a kol.: Dějiny hmotné kultury II.; 1985  
Miroslav Janotka, Karel Linhart: Zapomenutá řemesla; 1984
 

Obrazová dokumentace

1) Kresba: Středověcí kováři, Petra Tomanová
2) Kresba: Milíř, zdroj Dějiny hmotné kultury, Petráň

Zemědělcův rok

Zemědělci - dobová kresba
Život na středověkém venkově byl úzce spjat s přírodou. Co si lidé nevypěstovali, to neměli. Aby byli schopni přežít, museli míst vytvořené zásoby (obilí) vždy na 2 roky dopředu. To pro případ katastrof, k nimž nikdy nebylo daleko.  Jednou přišlo krupobití, podruhé povodně, jindy sucho, mráz, ovčí mor či nájezd kobylek, anebo se zhoršila politické situace a docházelo k loupežným přepadením a vpádům.
 
Středověké novinky v obdělávání půdy
Potíž také byla v tom, že čím hlouběji do vnitrozemí kolonizace postupovala, tím víc se osadníci potýkali s  nepříznivými podmínkami. Na horší půdě nemohli hospodařit stejně jako v nížinách. Půda byla nepoddajnější, kamenitější a méně úrodná. Řešení přineslo trojpolní hospodaření a dokonalejší železné nástroje umožňující např. hlubší orbu. Obyvatelé Bystřece zakládali svá políčka v místech, kde dříve rostl les. V prvních letech seli do teplého popela a díky tomu měli až dvojnásobnou úrodu.
  
Orání a osení, pravých mužů uměníOráč
Samotná práce na poli byla zdlouhavá, namáhavá a prakticky nekončící. Pole musela až 4x za sebou přeorávat (dle druhy plodiny), aby plevel nemohl vzejít a především uzrát. Do odpočinuté země, která byla úhorem, se na podzim selo žito nebo pšenice, na jaře druhým rokem ječmen nebo pšenice jař, popř. oves. Po nich se opět plocha nechala ladem nebo se mohl sázet hrách, boby, které vrací do půdy dusík. Z dalších obilovin se pěstovalo proso a pohanka. Úhor se používal ke společnému pasení dobytka, což zajišťovalo přirozené hnojení.
 
Orbu prováděli převážně dva lidé. Jeden stál na rádle / pluhu (hloubka orby byla závislá na tlaku oráče) a druhý vedl koně. Orba byla ztrpčována takovými radostmi jako vyorání sršních hnízd. Ženy u domu odstraňovaly příkrov nad zásobní jámou a začaly z ní opatrně vyhrabávat zrno určené k setí. Selo se z lněných plachetek, které si rozsévači přivazovali pod ramenem, jeden cíp drželi v levé ruce a pravou z ní nabírali do hrsti zrno. To rozhazovali širokým obloukem střídavě před sebe a do strany. Pracovalo se v přesném rytmu, s nakročením pravé nohy se zrno nabíralo do hrsti a do kroku levé se rozhodilo. Setba musela být mělká, aby semeno rychle a dobře vzrostlo, a byla spojena též s plašením ptáků. Pak se pole vláčela.
 Žně - dobová kresba
Nejdůležitější práce celého roku představovali žně. Srpem opatřeným pilovým ostřím byly opatrně odřezávány klasy od stébel, aby ani zrno nepřišlo na zmar. Důležité bylo načasování – zrno muselo být zralé, ale nesmělo samo vypadávat z klasů. Ženci se snažili zachytávat jen stébla obilí, což ovšem bylo při velkém množství plevele na poli velmi obtížné. Byla to činnost nesmírně namáhavá, kterou vykonávali zj. muži. Jsou zobrazováni v předklonu – v pokleku, práce byla jistě spojena s bolesti zad. Používání kosy v našem prostředí bylo spíše typické od poloviny 18. století. Žně ve středověku začínaly dříve, protože chemické hnojení je opožďuje. Žně jsou v kalendářích zobrazovány v červenci a srpnu, červen patřil senoseči. Při senosečích byla používána dlouhá travní kosa (kosa hrabice na vesnice pronikala pozvolna, písemně doloženou ji máme až na počátku 16. století, někde dokonce až ve století 19., kosa travní již ve 14. století – u ní se někteří badatelé domnívají, že ke sklizni obilí sloužila už ve středověku, i když to znamenalo značné ztráty na zrnu).
 
Výmlat obilí a jeho uskladněníVýmlat - dobová kresba
Po sklizni bylo obilí transportováno do komor s mlatem. Mlátilo se lehkým jednorukým cepem tak, aby zrno neztratilo klíčivost, především u zrna určeného k dalšímu setí.  Vyzrálé zrno dobře vypadávalo z klasu, dobře se tedy mlátilo a odolávalo bakteriím. Naopak nezralé mohlo být v důsledku soudržnosti s klasem poškozeno a zatuchnout. Následně se tradičními způsoby, vyhazováním obilí dřevěnými lopatami (vějicemi) do vzduchu či tzv. vířením, tj. přesypáváním ze slaměných ošatek (opálek) oddělilo zrno od pluch a bylo uloženo prozatímně do vymezeného prostoru v komoře, kde muselo vyschnout. Dále se třídilo na zrno k průběžné spotřebě, které bylo uloženo v zásobních nádobách, a na kvalitnější, určené k setí, které až po důkladném vysušení putovalo do zásobních jam. Jinak mohlo dojít k jeho zatuchnutí. Pokud byla úroda dostatečná, mohla se otevřít i rezervní jáma a provést výměnu jejich obsahu (protože stářím se klíčivost snižovala). Některé zprávy uvádějí, že dobře uložené obilí, které spotřebovalo veškerý kyslík, vydrželo v jámě bez klíčivosti i několik let. Mlácení obilí prováděné pod střechou se někdy protáhlo až hluboko do zimy.
 
Co na poli, to na talíři
Na polích se kromě obilí, zmíněného prosa a pohanky pěstovala také zelenina. V Bystřeci je doložená existence například tuřínu, hrachu, zelí a kapusty, vikve, mrkve a petrželi, cibule i česneku, lebedy na salát, kuřího moru a kuří nohy zahradní, červené řepy, melounu, okurek, pastyňáku, celeru, pórku, slézu zahradního, špenátu, křenu či hořčice. Chybět nesměl ani len a konopí na výrobu plátna. V sadech rostly jabloně, hrušně, třešně i višně, slívy, ořechy lískové i vlašské, broskve a mišpule. V zahrádkách se pěstovalo koření jako kmín, pelyněk, muškát, rozmarýna, máta, majorán, kopr, koriandr, libeček, bazalka a šalvěj. Příležitostné zpestření jídelníčku představovali ostružiny, maliny, jahody, borůvky a brusinky, šípky, houby. V kuchyni našly své uplatnění i divoce rostoucí merlík, šťovík, šťavel a kopřivy.
 
Chov dobytkaChov dobytka - dobová kresba
K životu na vesnice patřil také chov dobytka. Chovaly se krávy, jež se dožívali 10-12 let, telata byla na podzim prodána, neboť nechat si přes zimu více kusů dobytka bylo z hlediska zajištění krmení riskantní. Býk byl chován pouze na rychtě a za to rychtáři náležely různé výsady (například nemusel platit pastýře). Vedle krav se chovali také prasata. Nebyla to zvířata, jaká známe z dneška, středověká prasata byla menší a více osrstěná. Lidé si obvykle drželi jednoho až dva vepře, respektive prasnice. Ty vrhaly 2x ročně 6-12 selat. Selata byla součástí dávek, stejně jako drůbež (vejce). Vepřové maso se nakládalo, udilo, nasolovalo a prokládalo chvojím. Škvařilo se sádlo, z kostí se vyjídal morek.
 

Experimentujte se starými odrůdamiBér vlašský

Vypěstujte si vlastní rostlinky, některé, které používali i lidé ve středověku. Nezisková organizace GENGEL abízí celou řadu semínek starých a krajových odrůd.Rosička krvavá
 
Bér vlašský
Obdoba prosa (jáhel), ze které se vařily kaše a nákypy. Bér lze používat i místo rýže. Patří k nejstarším pěstovaným obilinám. V Číně jej seli už 2700 let před Kristem, v Egyptě za časů prvních faraónův a v jižní Evropě za doby kamenné.
 
Rosička krvavá
Tato tráva, původem ze severní Afriky, si získala přezdívku česká rýže. Její semena obsahují vysoký obsah železa. V Etiopii z ní pečou specialitu – placatý chléb zvaný ingera.  
 

Zdroje

Ludvík Belcredi: Bystřec – O založení, životě a zániku středověké vsi ; 2006 
 Josef Petráň a kol.: Dějiny hmotné kultury I.; 1985  
Vlastimil Vondruška: Život ve středověku; 2007
 

Obrazová dokumentace

1) Kresba: Dobové vyobrazení - zemědělci ve středověku
2) Kresba: Oráč, Petra Tomanová
3) Kresba: Žně, dobové vyobrazení, zdroj Dějiny hmotné kultury, Petráň
4) Kresba: Výmlat obilí, dobové vyobrazení, zdroj Toulky českou minulostí I., Hora
5) Kresba: Chov prasat, dobové vyobrazení,  zdroj Bystřec, Belcredi
6) Kresba: Rosička krvavá a bér vlašský