Život na středověkém venkově byl úzce spjat s přírodou. Co si lidé nevypěstovali, to neměli. Aby byli schopni přežít, museli míst vytvořené zásoby (obilí) vždy na 2 roky dopředu. To pro případ katastrof, k nimž nikdy nebylo daleko. Jednou přišlo krupobití, podruhé povodně, jindy sucho, mráz, ovčí mor či nájezd kobylek, anebo se zhoršila politické situace a docházelo k loupežným přepadením a vpádům.
Středověké novinky v obdělávání půdy
Potíž také byla v tom, že čím hlouběji do vnitrozemí kolonizace postupovala, tím víc se osadníci potýkali s nepříznivými podmínkami. Na horší půdě nemohli hospodařit stejně jako v nížinách. Půda byla nepoddajnější, kamenitější a méně úrodná. Řešení přineslo trojpolní hospodaření a dokonalejší železné nástroje umožňující např. hlubší orbu. Obyvatelé Bystřece zakládali svá políčka v místech, kde dříve rostl les. V prvních letech seli do teplého popela a díky tomu měli až dvojnásobnou úrodu.
Orání a osení, pravých mužů umění
Samotná práce na poli byla zdlouhavá, namáhavá a prakticky nekončící. Pole musela až 4x za sebou přeorávat (dle druhy plodiny), aby plevel nemohl vzejít a především uzrát. Do odpočinuté země, která byla úhorem, se na podzim selo žito nebo pšenice, na jaře druhým rokem ječmen nebo pšenice jař, popř. oves. Po nich se opět plocha nechala ladem nebo se mohl sázet hrách, boby, které vrací do půdy dusík. Z dalších obilovin se pěstovalo proso a pohanka. Úhor se používal ke společnému pasení dobytka, což zajišťovalo přirozené hnojení.
Orbu prováděli převážně dva lidé. Jeden stál na rádle / pluhu (hloubka orby byla závislá na tlaku oráče) a druhý vedl koně. Orba byla ztrpčována takovými radostmi jako vyorání sršních hnízd. Ženy u domu odstraňovaly příkrov nad zásobní jámou a začaly z ní opatrně vyhrabávat zrno určené k setí. Selo se z lněných plachetek, které si rozsévači přivazovali pod ramenem, jeden cíp drželi v levé ruce a pravou z ní nabírali do hrsti zrno. To rozhazovali širokým obloukem střídavě před sebe a do strany. Pracovalo se v přesném rytmu, s nakročením pravé nohy se zrno nabíralo do hrsti a do kroku levé se rozhodilo. Setba musela být mělká, aby semeno rychle a dobře vzrostlo, a byla spojena též s plašením ptáků. Pak se pole vláčela.
Nejdůležitější práce celého roku představovali žně. Srpem opatřeným pilovým ostřím byly opatrně odřezávány klasy od stébel, aby ani zrno nepřišlo na zmar. Důležité bylo načasování – zrno muselo být zralé, ale nesmělo samo vypadávat z klasů. Ženci se snažili zachytávat jen stébla obilí, což ovšem bylo při velkém množství plevele na poli velmi obtížné. Byla to činnost nesmírně namáhavá, kterou vykonávali zj. muži. Jsou zobrazováni v předklonu – v pokleku, práce byla jistě spojena s bolesti zad. Používání kosy v našem prostředí bylo spíše typické od poloviny 18. století. Žně ve středověku začínaly dříve, protože chemické hnojení je opožďuje. Žně jsou v kalendářích zobrazovány v červenci a srpnu, červen patřil senoseči. Při senosečích byla používána dlouhá travní kosa (kosa hrabice na vesnice pronikala pozvolna, písemně doloženou ji máme až na počátku 16. století, někde dokonce až ve století 19., kosa travní již ve 14. století – u ní se někteří badatelé domnívají, že ke sklizni obilí sloužila už ve středověku, i když to znamenalo značné ztráty na zrnu).
Výmlat obilí a jeho uskladnění
Po sklizni bylo obilí transportováno do komor s mlatem. Mlátilo se lehkým jednorukým cepem tak, aby zrno neztratilo klíčivost, především u zrna určeného k dalšímu setí. Vyzrálé zrno dobře vypadávalo z klasu, dobře se tedy mlátilo a odolávalo bakteriím. Naopak nezralé mohlo být v důsledku soudržnosti s klasem poškozeno a zatuchnout. Následně se tradičními způsoby, vyhazováním obilí dřevěnými lopatami (vějicemi) do vzduchu či tzv. vířením, tj. přesypáváním ze slaměných ošatek (opálek) oddělilo zrno od pluch a bylo uloženo prozatímně do vymezeného prostoru v komoře, kde muselo vyschnout. Dále se třídilo na zrno k průběžné spotřebě, které bylo uloženo v zásobních nádobách, a na kvalitnější, určené k setí, které až po důkladném vysušení putovalo do zásobních jam. Jinak mohlo dojít k jeho zatuchnutí. Pokud byla úroda dostatečná, mohla se otevřít i rezervní jáma a provést výměnu jejich obsahu (protože stářím se klíčivost snižovala). Některé zprávy uvádějí, že dobře uložené obilí, které spotřebovalo veškerý kyslík, vydrželo v jámě bez klíčivosti i několik let. Mlácení obilí prováděné pod střechou se někdy protáhlo až hluboko do zimy.
Co na poli, to na talíři
Na polích se kromě obilí, zmíněného prosa a pohanky pěstovala také zelenina. V Bystřeci je doložená existence například tuřínu, hrachu, zelí a kapusty, vikve, mrkve a petrželi, cibule i česneku, lebedy na salát, kuřího moru a kuří nohy zahradní, červené řepy, melounu, okurek, pastyňáku, celeru, pórku, slézu zahradního, špenátu, křenu či hořčice. Chybět nesměl ani len a konopí na výrobu plátna. V sadech rostly jabloně, hrušně, třešně i višně, slívy, ořechy lískové i vlašské, broskve a mišpule. V zahrádkách se pěstovalo koření jako kmín, pelyněk, muškát, rozmarýna, máta, majorán, kopr, koriandr, libeček, bazalka a šalvěj. Příležitostné zpestření jídelníčku představovali ostružiny, maliny, jahody, borůvky a brusinky, šípky, houby. V kuchyni našly své uplatnění i divoce rostoucí merlík, šťovík, šťavel a kopřivy.
Chov dobytka
K životu na vesnice patřil také chov dobytka. Chovaly se krávy, jež se dožívali 10-12 let, telata byla na podzim prodána, neboť nechat si přes zimu více kusů dobytka bylo z hlediska zajištění krmení riskantní. Býk byl chován pouze na rychtě a za to rychtáři náležely různé výsady (například nemusel platit pastýře). Vedle krav se chovali také prasata. Nebyla to zvířata, jaká známe z dneška, středověká prasata byla menší a více osrstěná. Lidé si obvykle drželi jednoho až dva vepře, respektive prasnice. Ty vrhaly 2x ročně 6-12 selat. Selata byla součástí dávek, stejně jako drůbež (vejce). Vepřové maso se nakládalo, udilo, nasolovalo a prokládalo chvojím. Škvařilo se sádlo, z kostí se vyjídal morek.
Experimentujte se starými odrůdami
Vypěstujte si vlastní rostlinky, některé, které používali i lidé ve středověku. Nezisková organizace
GENGEL abízí celou řadu semínek starých a krajových odrůd.
Bér vlašský
Obdoba prosa (jáhel), ze které se vařily kaše a nákypy. Bér lze používat i místo rýže. Patří k nejstarším pěstovaným obilinám. V Číně jej seli už 2700 let před Kristem, v Egyptě za časů prvních faraónův a v jižní Evropě za doby kamenné.
Rosička krvavá
Tato tráva, původem ze severní Afriky, si získala přezdívku česká rýže. Její semena obsahují vysoký obsah železa. V Etiopii z ní pečou specialitu – placatý chléb zvaný ingera.
Zdroje
Ludvík Belcredi: Bystřec – O založení, životě a zániku středověké vsi ; 2006
Josef Petráň a kol.: Dějiny hmotné kultury I.; 1985
Vlastimil Vondruška: Život ve středověku; 2007
Obrazová dokumentace
1) Kresba: Dobové vyobrazení - zemědělci ve středověku
2) Kresba: Oráč, Petra Tomanová
3) Kresba: Žně, dobové vyobrazení, zdroj Dějiny hmotné kultury, Petráň
4) Kresba: Výmlat obilí, dobové vyobrazení, zdroj Toulky českou minulostí I., Hora
5) Kresba: Chov prasat, dobové vyobrazení, zdroj Bystřec, Belcredi
6) Kresba: Rosička krvavá a bér vlašský