Kolonizace aneb Velké stěhování

Kdybyste stáli v Rakoveckém údolí před tisícem let, velmi obezřetně byste naslouchali. Co kdyby kolem procházela smečka vlků nebo medvěd samotář. Zavřete oči a zaposlouchejte se do zvuků středověkého lesa, ve kterém se proháněli rysy, losy, možná  zubři, lišky, medvědi, vlci a divoká prasata. Poznali byste je?

 

V  raném středověku se v okolí Rakoveckého údolí rozkládaly hluboké lesy. Lidé žili především v údolích a nížinách, kde měli vše, co potřebovali: úrodnou půdu a mírné klima. Radovali se z míru, který v 11. a 12. století panoval, neboť ustali kmenové vpády Normanů a Arabů. Světlo světa spatřila  řada převratných objevů. Ve 13. – 14. století se změnil způsob hospodaření. Díky trojpolnímu sytému měla půda dost času na obnovu a více se urodilo. S dostatkem jídla a pocitem bezpečí na sebe populační exploze nenechala dlouho čekat.

 

V nížinách začalo být těsno. První dobrodruzi se vydávali zkusit své štěstí hlouběji do vnitrozemí. Nešlo ale o žádnou hurá akci. Kolonizace panství Holštejnů (do nějž spadlo i Rakovecké údolí) probíhala na přelomu 50. a 60. let 13. století. Kolonizace měla masový charakter: první vlna byla domácí a druhá zahraniční. Poté, co „opadli“ zájemci z řad českých a moravských obyvatel, zvali na Drahanskou vrchovinu Pánové z Hoštejna podané ze svých panství v dolnorakouském Weinviertlu v okolí Lávy. Proto také více než polovina z 30 vznikajících vesnic na holštejnském panství byla německá.

 

Osídlování bylo pečlivě plánováno a organizováno. Pouze výběr samotného místa v daném prostoru byl zřejmě ponechán lokátorovi, organizační hlavě každého takového přesunu. Lokátor také musel vytvořit dostatečné zásoby potravin a přivést nové obyvatele. Lokaci prováděli nejen feudálové, ale i duchovní, měšťané, rychtáři, ale i poddaní. Ve všech případech se však nemohlo jednat o žádné chudáky, protože celá akce byla spojena se značnými finančními náklady (Belcredi, 2006).

 

Proces kolonizace hýbal ve 13. až 14. století celým naším územím a ve velkém ovlivnil budoucí podobu krajiny. Důvodů, proč se ve středověku tolik lidí stěhovalo, bylo víc. Pro poddané představovalo osidlování neobydlených krajin příležitost získat vlastní půdu a četnou řadu výhod (třeba dočasné osvobození od placení daní apod.). Pro vrchnost pak kolonizace byla příležitostí k rozšiřování výnosů ze svého panství poté, co nově založené vesnice začaly prosperovat.

 

Kolonizace na našem území probíhala v několika vlnách. V prvním období se zaplňovala nejpříhodnější stará sídelní území (oblasti v nížinách a kolem řek). Na přelomu 12. a 13. století se dokončoval proces osídlování zbytku území Čech, Českomoravské vrchoviny a v hornatých, okrajových částech země zhruba na hranici 500 m n. m. Ve třetí etapě překročila kolonizace hranici 500 m.n.m., kde se kolonisté museli vyrovnávat s nepříznivými přírodními podmínkami. Od poloviny 14. století kolonizace stagnovala (Petráň, 1985).

 

Ludvík Belcredi: Bystřec – O založení, životě a zániku středověké vsi ; 2006 

Josef Petráň a kol.: Dějiny hmotné kultury I.; 1985  

Pavel Spunar: Kultura českého středověku; 1987  

David Papajík: Páni z Holštejna; 2007

 

1) Foto: Rakovecké údolí, Jakub Gottvald

2) Kresba: Mapa ukazující proces kolonizace, Petra Tomanová

3) Dobová ilustrace: Vyměřování pozemků na nově zakládané osadě, kniha Bystřec, Belcredi