Příroda

Rakovecké údolí je jedním z nejkrásnějších a největších kaňonovitých údolí Drahanské vrchoviny. Meandrující potok Rakovec s vějířem vlhkých luk a bílým kobercem bledulí, kterých tu na jaře vykvétají tisíce. Slepencová skaliska, suťová pole, přirozené bučiny i artézský pramen. To vše najdete v takřka 14 km dlouhém údolí táhnoucím se od Jedovnic po Račice.

Příroda Rakoveckého údolí

Bledule v Rakoveckém údolí

Rakovecké údolí představuje jedinečné útočiště pro řadu rostlin a živočichů, kteří ze současné krajiny mizí stále rychlejším tempem. Toto vymírání je způsobeno postupným zánikem jejich přirozených životních podmínek.

V Rakoveckém údolí se setkáváme se zachovalými převážně listnatými lesy (teplomilné doubravy, květnaté bučiny, lužní a suťové lesy) a také s velice cennými vlhkými lesy. Ovšem hlavním klenotem, kvůli kterému do údolí z jara proudí stovky návštěvníků, jsou rozsáhlá naleziště bledule jarní. Kromě nich pozorný pozorovatel najde v údolní nivě i řadu dalších chráněných rostlin: lilii zlatohlávek (Lilium martagon), prstnatec májový (Dactylorhiza majalis) a medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum). Navíc skalní výchozy Rakoveckého údolí jsou ověnčeny ojedinělými kapradinami.

Toto výjimečně rozsáhlé území vytváří mohutnou hradbu před vnějšími vlivy a umožňuje zachovávat ty nejcennější části. Podobných území (co do rozsahu a hodnoty) se obzvláště v nížinách dochovalo jen velmi málo. Zvláštní poloha Rakoveckého údolí také umožňuje kontakt horských prvků sestupujících z Drahanské vrchoviny s teplomilnými druhy. O cennosti tohoto území vypovídá rovněž jeho překryv různých stupňů ochrany – přírodní rezervace je součástí přírodního parku Rakovecké údolí, stejnojmenné evropsky významné lokality a také regionálního biocentra.

 

Louky Rakoveckého údolí

V nivě potoka Rakovce lze nalézt rostliny, které se vyskytují na loukách, jež jsou střídavě vlhké, případně zaplavované. Tento typ luk patří v České republice mezi nejohroženější: v posledních desetiletích byly totiž podmáčené louky odvodňovány, případně rozorány a hnojeny, bez ohledu na jejich ekologický význam. V Rakoveckém údolí se luční enklávy v minulosti extenzivně využívaly jako jednosečné louky, které byly koseny většinou až v pozdním létě. Na mnohých z nich se na podzim páslo a louky se nikdy nepřihnojovaly.

Z ohrožených druhů najdeme v Rakoveckém údolí například:
- jetel kaštanový (Trifolium spadiceum)Lesy a louky
- škardu měkkou čertkusolistou (Crepis mollis ssp. hieracioides)
- svízel severní (Galium boreale)
- svízel potoční (Galium rivale)
- mochnu bílou (Potentilla alba)
- čertkus luční (Succisa pratensis)

Na severozápadním okraji vlhkých luk podél lesa je zachovalé prameniště s několika druhy ostřic a celou řadou dalších zajímavých rostlin:
- orchidejemi prstnatcem májovým (Dactylorhiza majalis)
- bradáčkem vejčitým (Listera ovata)
- suchopýrem širolistým (Eriophorum latifolium)
- kozlíkem dvoudomým (Valeriana dioica).
- silnou populaci upolínu evropského (Trollius altissimus)
- ohroženou drobnou kapradinou hadí jazyk obecný (Ophioglossum vulgatum)

 

Lesy Rakoveckého údolí

Mezi lesními společenstvy Rakoveckého údolí jsou nejvýznamnější údolní jasanovo-olšové luhy. Vyplňují úzkou nivu kolem potoka Rakovce s trvale vlhkými až mokrými půdami. Na jaře tok a zatopené tůňky lemují porosty ohrožené bledule jarní (Leucojum vernum). V létě tvoří většinu bylinného podrostu ostřice chlupatá (Carex pilosa) a bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis). V nejjižnější části těchto luhů se nachází lesní prameniště s bohatou populací orchideje bradáčku vejčitého (Listera ovata).
 

Určité ohrožení pro lužní lesy představuje výsadba smrku ztepilého (Picea abies). Smrk není v Rakoveckém údolí původní dřevinou, pod jeho korunami je celoročně silný stín a rozkladem jehličí dochází ke značnému okyselování půd. To nesvědčí bylinám, které pak vinou změny prostředí hynou. Tento problém je vidět v řadě monokulturních lesů, kde najdeme jen minimální bylinný podrost.

 

Inverze – to není jen kouřová clona nad městem
Zajímavostí Rakoveckého údolí je i to, že nese znaky inverzního údolí. S tímto jevem se běžně setkáváme v nedalekých údolích Moravského krasu, v tzv. žlebech. Ostře zařízlá údolí jsou uvnitř chladná a vlhká, takže i v létě zde člověk nepohrdne teplou mikinou, zatímco horní partie údolí jsou vysluněné, suché a místy nesou charakter stepních stanovišť. Na specifické klimatické podmínky je vázána specifická flóra a fauna.

Na vlhkých skalních stěnách Rakoveckého údolí se daří:Borovice
- keři jilmu horskému (Ulmus glabra)
- srstce angreštu (Ribes uva-crispa)
- při úpatí místy i horské růže převislé (Rosa pendulina)
- v horních částech skal najdeme jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia)
- a z bylin se zde daří měsíčnici vytrvalé (Lunaria rediviva).
Plošiny nad skalními hranami a prudké svahy lemující skalní výchozy jsou biotopem květnatých bučin.

Vrcholky skal pravého břehu Rakovce mají kyselý charakter. Ve stromovém patře převažuje:
- borovice lesní (Pinus sylvestris)
- pionýrská bříza bělokorá (Betula pendula)
- na místech s alespoň mělkou vyvinutou půdou dub zimní (Quercus petraea)
Bylinné patro je chudé, s hustými porosty borůvky obecné (Vaccinium myrtillus).

Jiná situace je ovšem na vrcholcích levého břehu potoka. Zde přechází bučiny v okolí skalních výchozů a kamenných sutí často ve fragmenty suťových lesů svazu. Typickými dřevinami ve stromovém patře jsou:
- javor klen (Acer pseudoplatanus)
- javor mléč (Acer platanoides)
- lípa velkolistá (Tilia platyphyllos)
- lípa srdčitá (Tilia cordata)
- jasan ztepilý (Fraxinus excelsior)
Poměrně husté keřové patro tvoří líska obecná (Corylus avellana) a jilm horský (Ulmus glabra).Chrastavec a kyčelnice

V bylinném patře najdeme:
- pitulník horský (Galeobdolon montanum)
- netýkavku nedůtklivou (Impatiens noli-tangere)
- samorostlík klasnatý (Actaea spicata)
- v jarním období kyčelnici devítilistou (Dentaria enneaphyllos)
 
Pro výslunné skalní hrany vysoko nad údolím na levém břehu Rakovce je typická vegetace acidofilních teplomilných doubrav. Rozvolněné porosty dubu zimního (Quercus petraea) rostou přímo na skalách či na mělkých půdách. Vzácně zde najdeme solitérní jedince jeřábu břeku (Sorbus torminalis). Přímo na skalách rostou keře ohroženého jalovce obecného (Juniperus communis) a skalníku celokrajného (Cotoneaster integerrimus).

Skalní štěrbiny osidlují bohaté populace kapradiny sleziníku severního (Aspelnium septentrionale) a sleziníku červeného (Asplenium trichomanes). Mělké půdy na skalách jsou domovem:
- česneku šerého horského (Allium senescens ssp. montanum)CesnekMěsíčnice a tolita
- chmerku ročního (Scleranthus annuus)
- lipnice cibulkaté (Poa bulbosa)
- jestřábníku chlupáčku (Hieracium pilosella)
- tolity lékařské (Vincetoxicum hirundinaria)
- bělozářky větevnaté (Anthericum ramosum)
 pavince horského (Jasione montana)
Z travin převládá kostřava ovčí (Festuca ovina) a třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea). V nejsevernější části skalních výchozů najdeme vzácně také vřes obecný (Calluna vulgaris) a silně ohrožený kociánek dvoudomý (Antennaria dioica).

Při úpatí skal se vzácně vyskytují fragmenty teplomilných doubrav s typickými křoviny jako je dřín jarní (Cornus mas), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare) a místy až do stromového patra zasahující javor babyka (Acer campestre). V bylinném patře roste kokořík vonný (Polygonatum odoratum), prvosenka jarní (Primula veris), dobromysl obecná (Origanum vulgare) a medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum).

 

Zvířata a ptáci v Rakoveckém údolí

Vzácná fauna je vázána především na přirozený až polopřirozený tok Rakovce. Vzhledem k poměrně dobré kvalitě vody hostí meandry a tůňky Rakovce početná vývojová stádia hmyzu, která mohou být potravou zde lovících ryb. Najdeme zde:
- chrostíky (Trichoptera)Chrostíci
- jepice (Ephemeroptera)
- pakomáry (Diptera - Chironomus spp.)
- pošvatky (Plecoptera)
 

Pestré je také zastoupení brouků:
- Na tlejícím dřevě střevlíka zlatolesklého (Carabus auronitens)
- V listoví stromů a keřů střevlíka vrásčitého (Carabus intricanus)
- Na vyhřátých skalách aktivního svižníka polního (Cicindela campestris)
- A dále chrobáka velkého (Geotrupes stercorarius)
- zlatohlávka zlatého (Cetonia aurata)
- roháčka bukového (Sinodendron cylindricum)Babočka bílé C
- pestrokrovečníka včelového (Trichodes aspiarius)
- a celou řadu krasců, kovaříků, tesaříků a dalších střevlíků.

Z motýlů byly zaznamenány jak běžné druhy:
- babočka paví oko (Inachis io)
- babočka admirál (Vanessa atalanta)
- babočka bílé C (Polygonia c-album)
- perleťovec stříbropásý (Argynnis paphia)
- modrásek jehlicový (Polyommatus icarus)
- bělopásek dvouřadý (Limenitis camilla)
Tak i motýli vzácnější, mezi něž patří např. evropsky významný druh přástevník kostivalový (Callimorpha qudripunctaria).

Život v potoceNa kamenech v potoce lze při detailnějším prozkoumání objevit přichycené drobné ulity bez závitů, které patří plži s redukovanou nohou – kamomilu říčnímu (Ancylus fluviatilis). Kamomil se živí řasami a rozsivkami, v létě ho proto najdeme na horní straně kamenů, na zimu se přesouvá na jejich spodní stranu. Ze suchozemských druhů měkkýšů zde byli kromě běžného hlemýždě zahradního (Helix pomatia) zjištěni např. páskovka hajní (Cepaea nemoralis), jantarka obecná (Succinea putris) a drobné závornatky.

Pod kameny můžeme najít celoročně ploštěnku potoční (Dugesia gonocephala). Zřejmě nejpočetnějším korýšem (Crustacea) Rakoveckého údolí je blešivec potoční (Gammarus fossarum) z řádu různonožců (Amphipoda), který vyhledává klidnější úseky toku, kde se schovává mezi kameny nebo v organickém materiálu. Potok obývá také rak říční (Astacus astacus), jehož populace však s ohledem na pravidelné vysychání potoka v posledních letech bohužel slábne a je obtížně prokazatelná.

Obdobně je tomu také s drobnou bizarní rybkou vrankou obecnou (Cottus gobio), známým to bioindikátorem čistoty vod a pstruhem obecným potočním (Salmo trutta morpha fario).

Z obojživelníků žijí v Rakoveckém údolí ohrožený čolek obecný (Triturus vulgaris) a čolek horský (Triturus alpestris). Zde žab skokan štíhlý (Rana dalmatina) a skokan hnědý (Rana temporaria), ropucha obecná (Bufo bufo) a poměrně skrytě žijící mlok skvrnitý (Salamandra salamandra).

Z plazů zde žití:Mlok
- ještěrku obecnou (Lacerta agilis)
- slepýše křehkého (Anguis fragilis)
- užovku obojkovou (Natrix natrix)
- a vzácně také zmiji obecnou (Vipera berus)

Ptáci
Do okolí potoka Rakovce zalétává ledňáček říční (Alcedo atthis) a spíše horský pěvec skorec vodní (Cinclus cinclus). Ten létá nízko nad hladinou nebo posedává na skalnatém výstupku nad vodou, odkud se náhle prudce vrhá pod hladinu. V bahnitých březích potoka vyhledává hmyz a drobné bezobratlé další pěvec konipas horský (Motacilla cinerea). Nad vodním tokem lze vzácně spatřit tiše prolétajícího majestátního čápa černého (Ciconia nigra).

Za pozornost jistě stojí také výskyt našeho největšího mrchožrouta krkavce velkého (Corvus corax). Z denních dravců (Falconiformes) v území loví káně lesní (Buteo buteo), jestřáb lesní (Accipiter gentilis) a krahujec obecný (Accipiter nisus). V noci se zde ozývá několik druhů sov (Strigiformes), především kalous ušatý (Asio otus) a puštík obecný (Strix aluco). Na skalách byla spatřena rovněž naše největší sova – výr velký (Bubo bubo), která zde pravděpodobně i hnízdí.Zvířata v Rakoveckém údolí

Okrasou zdejších lesů je sojka obecná (Pica pica). Dutiny starých stromů vyhledávají k hnízdění holub doupňák (Columba oenas) a ohrožený lejsek malý (Ficedula parva). Ze šplhavců nachází v území dostatek potravních zdrojů (hmyzem napadená torza kmenů apod.) strakapoud velký (Dendrocopos major), žluna zelená (Picus viridis) a datel černý (Dryocopus martius). Setkat se zde můžeme s celou řadou různých druhů pěvců.

Savci
Ze savců je nejhojnějším hmyzožravcem (Insectivora) drobný lesní druh rejsek obecný (Sorex araneus). Puklinové jeskyně, skalní štěrbiny a stromové dutiny využívají k úkrytům někteří netopýři. Mezi šelmami zde našli útočiště jezevec lesní (Meles meles), kuna lesní (Martes martes), kuna skalní (Martes foina) a liška obecná (Vulpes vulpes). Spárkatou zvěř zastupuje prase divoké (Sus scrofa), srnec obecný (Capreolus capreolus), muflon (Ovis musimos) a jelen evropský (Cervus elaphus).

 

Zdroje

1) Plán péče o Přírodní rezervaci Rakovecké stráně a údolí bledulí na období 2011 – 2025
2) Petr Horák: Epigeičtí střevlíkovití vybraných stanovišť v horní části údolí Rakovce; 2008
3) Marie Zouharová: Vývoj struktury krajiny Přírodního parku Rakovecké údolí; 2009

 

Obrazová dokumentace

1) Foto: Bledule v Rakovecké údolí, Jakub Gottvald
2) Informační tabule naučné stezky Rakoveckým údolím - Lesy a louky
3) Obrázek: Borovice, Petra Tomanová
4) Obrázek: Chrastavec a kyčelnice, Petra Tomanová
5) Obrázek: Měsíčníce a tolita, česnek, Petra Tomanová6) Obrázek: Chrostíci, Petra Tomanová7) Obrázek: Babočka bílé C, Petra Tomanová
8) Informační tabule naučné stezky Rakoveckým údolím - Bledule a potok
9) Obrázek: Mlok, Petra Tomanová
10) Informační tabule naučné stezky Rakoveckým údolím - Zvířata a ptáci
 

Hlasy v kamení

 
V kamení není Cesta údolím Bílé skály
prý žádné překvapení
Prý se v něm nic nikdy nemění
A tak když
slyší někdo hlasy v kamení
je to asi špatné znamení
A co když není?
Co když tohle znamení
je tím co nás náhle promění?
 
Co nás náhle promění (Uši, Už jsme doma, 1999)
 
Krajina Rakoveckého údolí se utvářela od pravěku. Prvohory připomínají zkameněliny, které lze i dnes najít v kamenolomech v Opatovicích, Pístovicích a Račicích. Ve třetihorách se utvářel dnešní reliéf krajiny, docházelo k zarovnávání povrchu a zařezávání říčních toků. Usazené mořské jíly drží hladinu podzemní vody blízko pod povrchem, a proto zde najdeme tolik pramenišť a mokřadů. Mlčenlivým svědkem přílivů, odlivů, ale i lidských činností jsou kameny.
 

Co nadrobily Prvohory

Rakovecké údolí samotné vzniklo jako příkopová propadlina (poklesla část zemského povrchu podél dvou zlomů) vlivem alpínského (saxonského) vrásnění ve svrchním miocénu (torton). Vyskytují se zde pouze sedimenty mořského původu. Najdeme zde slepence (proklik na text Slepence) s valouny žuly, ruly či granitu, droby (proklik na text Droba) a břidlice (proklik na text Břidlice). Doby dávno minulé připomínají také zkameněliny. V drobách může pozorný hledač objevit otisky prvohorních kapradin, přesliček a plavuní, které rostly v pobřežních močálech, v břidlicích pak otisky mlže Posidonia becheri, který je vedoucí zkamenělinou kulmských břidlic. Všechny tři horniny se v Rakoveckém údolí vzájemně střídají v nepravidelných a různě mocných polohách.
 
Slepenec
Slepence v Rakoveckém údolí jsou tvořeny valouny žuly, ruly, granitu a jiných hornin z oblasti Českomoravské vysočiny, odkud byly donášeny tekoucími vodami do zdejšího mělkého předhlubňového moře. Velikost valounů se pohybuje od centimetrových kamínků až po valouny v řádu prvních desítek centimetrů. V čerstvém stavu jde o pevnou horninu tmavošedé barvy, zvětráváním se valouny uvolňují.
 
Droba
Z droby byla vystavěna převážná část staveb středověké osady Bystřec nacházející se na začátku Rakoveckého údolí u Jedovnic. Droba představuje rovněž usazenou horninu, tvoří ji drobné úlomky hornin a živce velikosti písku a jemnozrnná, jílovitoprachovitá základní hmota. Jedná se o masivní, velice pevnou horninu našedlé až žluto či zelenošedé barvy.
 
Břidlice
Břidlice se usazovaly nejdále od prvohorního pobřeží jako kal z nejjemnějších částeček zvětralých hornin.
Chcete poznat slepenec, drobu a břidlici na vlastní oči? Vydejte se námi na geokeškové putování do světa hornin.
 

Kamenný příběh prvý: Hromové klínyHromový kámen

Kameny byly pro lidi důležité od pradávna. Jeskyně poskytovaly přístřeší, pazourky propůjčily své hroty kopím, nožům a sekerkám. A právě ty sehrály zajímavou roli ve středověku. Kdo ví, kde se ta pověra vzala. Po bouřích zkrátka chodívali lidé do míst, kam uhodil blesk a hledali hromové kameny - ceraunia.
 
Hromové kameny měly buď padat při bouřce s bleskem k zemi, anebo se při bouřkách konstantní rychlostí vynořovaly z povrchu země. Představovat je mohly i oblázky, hlavně černé nebo pravidelně kulovité, které se jako „hromové kuličky“ vyhledávaly po jarní první bouřce. Poznat se daly snadno: klínové kameny se potí, když se mění počasí (ohlašují bouřku); leží-li venku na kamení, při bouřce se pohybují a hlavně, tře-li se hromový kámen o jiný, voní sírou.
 
Lidé věřili v magickou moc hromových kamenů: používali je k ochraně před bleskem, čarodějnicemi, zlými duchy, měly moc uzdravovat a těm, kteří je nosili při sobě, propůjčovaly odvahu a statečnost. Hromové kameny se používaly od středověku prakticky až do 18. a 19. století. Nejčastěji (díky svému tvaru) jako brousky na kosu, závaží či kameny do žehličky. Často se také hromové kameny vkládaly do základů staveb, jejich zdiva či na střechy (krovy), aby stavení ochránily od blesku a nečistých sil.
 
V praxi představovaly hromové kameny především v úvodu zmíněné pravěké artefakty – sekeromlaty, pazourky, broušené sekery, klíny. Otvor, jehož vznik si lidé  vysvětlovali úderem blesku, nebyl ničím jiným, než místem pro topůrko. Mnohdy se jednalo také o meteority anebo zkameněliny, zejména belemniti (části vnitřní kostry vymřelých hlavonožců dochované v horninách usazených převážně druhohorním mořem).
 

Kamenný příběh druhý: ŽernovyMletí na žernovu

Mletí mouky. Zdánlivě jednoduchá věc. V dobách staro a středověku práce hodná posilovny. Za běžnou cvičební hodinu byste v potu tváře coby mlynář-amatér semleli něco málo přes kilo mouky se závažím těžším než 35 kg. Zhruba tolik (a více) vážil rotační kamenný mlýnek. Mletí mouky bylo umění, kterému se člověk hodně dlouho učil. Kvalita mouky závisela na způsobu mletí. Kameny musely sedět těsně na sobě a bylo třeba s nimi pomalu otáčet.  Jedině tak jste dostali pytlík kvalitní mouky. V opačném případě bylo třeba mouku přesívat, v horším případě vznikl prakticky šrot, stejně jako při hrubém rozbití zrna (Belcredi, 2006). Kamenné rotační mlýnky se nechyběly ve středověku v žádné domácnosti a mnohé se daly ve zdejších vsích najít ještě ve 20. století. Zajímavé je, že tento způsob mletí se udržel na venkově i po zavedení vodních mlýnů. Důvodů bychom našli hned několik: domácí mletí bylo zdarma, odpadal problém s dopravou a navíc zrno se skladovalo snáze než mouka.
Mlýnky se skládaly ze dvou přesně opracovaných mlecích kamenů-žernovů (v případě Rakoveckého údolí se často jednalo o droby a jedním z nalezišť byla ….) – běhounu a ležáku. Obilí se mlelo tak, že se vsypávalo do otvoru horního kamene, a tímto kamenem se točilo na nepohyblivém spodním žernovu.
 

Geologické poměry

Rakovecké údolí leží na východním okraji Českého masivu označovaném jako oblast moravskoslezská, část brunovistulikum. Údolí je příkopovou propadlinou, která vznikla ve třetihorách poklesem části zemského povrchu podél dvou zlomů.
 
Celá oblast Drahanské vrchoviny, do které Rakovecké údolí patří, ale vznikla v prvohorách během variského vrásnění, které bylo vyvoláno kolizí kontinentů Laurasie (později se rozpadla na Severní Ameriku s Grónskem a Eurasii) a Gondwany (později se rozpadla v Jižní Ameriku, Afriku, Austrálii a indický subkontinent).
Příková propadlina
 
Před variským vrásněním byla pravděpodobně celá oblast pod hladinou moře a těsně při jeho západním okraji se zdvihalo poměrně vysoké pohoří snad srovnatelné s Alpami. Bylo složené z hornin, které se dnes objevují v jihovýchodní části Českomoravské vysočiny. Odtud byly pravděpodobně tekoucími vodami přinášeny valouny (granulity, ruly a jiné horniny) až do zdejšího mělkého moře (největší známý valoun na Vyškovsku je složený z granulitu a má delší rozměr než dva metry). V menších hloubkách blíže pobřeží pak sedimentovaly hrubozrnné slepence (hrubé zaoblené částice nad 2 mm, stmelené různým tmelem), ve větších hloubkách a dále od pobřeží pozvolna sedimentovaly droby (středně velké úlomky 0,05 - 2 mm). Nejdále od pobřeží jako kal z nejjemnějších částeček zvětralých hornin se usazovaly břidlice.
 
V době vzniku nejstarších prvohorních sedimentů (tzv. kulmu - vzniká v karbonu) bylo v této části Evropy tropické až subtropické podnebí a v blízkosti probíhal rovník. Při variském vrásnění bylo dno moře (včetně sedimentů) vyzdviženo, zvrásněno a rozlámáno.
 

Zdroje

Ludvík Belcredi: Bystřec – O založení, životě a zániku středověké vsi ; 2006  
Karel Sklenář: Hromové klíny a hrnce trpaslíků; 1999  
Ervín Černý-Křetínský, Dáša Zouharová: Drahanskou vrchovinou: Příroda, historie, současnost; 1998  
Josef Petráň a kol.: Dějiny hmotné kultury I.; 1985  
Petr Horák: Epigeičtí střevlíkovití vybraných stanovišť v horní části údolí Rakovce; 2008  
 

Obrazová dokumentace

1) Foto: Cesta údolím Bílé skály, Jakub Gottvald
2) Kresba: Hromový kámen, Petra Tomanová
3) Kresba: Mletí na žernovu, Kniha Dějiny hmotné kultury - Petráň
4) Obrázek: Příkopová propadlina - schéma

Voda v krajině

 
Voda je krásnáPotok u Bílé skály
voda má
voda má rozpuštěné vlasy
chraňte tu vodu
nedejte aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd.
 
(Motlitba za vodu, Hradišťan)
 
Rakovecké údolí je protkáno křehkou sítí vod. Protéká jím potok Rakovec, na jeho svazích najdete nejednu studánku a nedaleko Račic vyvěrá artézský pramen. Voda přitom sehrála zásadní roli také v historii údolí, respektive v historii jedné zdejší středověké vesnice.
 

Rakovec

Potok Rakovec, který dal jméno zdejšímu údolí, pramení nedaleko zaniklé středověké osady Bystřec a klikatí se široce otevřeným údolím do Račic odkud pokračuje k Rousínovu, aby se za Křenovicemi spojil s říčkou Litavou. V jeho chladné, čisté a kyslíkem bohaté vodě našla domov zvláštní živočišná společenstva. Nejpočetnější skupinou jsou bezobratlí (červi, mlži, korýši a vodní larvy hmyzu), kteří se udržují většinou na kamenitém dně pomocí různých příchytných ústrojí. Z ryb se v potoce prohání pstruh obecný a vranka obecná a nad vodami Rakovce ledňáček říční, skorec vodní, loví zde i vzácný čáp černý.
 

StudánkyStudánka Pavlína

Studánka – místo magické přitažlivost mezi světem nad a světem pod. Životodárný vývěr vody uctívaný pohanskými kulty dávných věků, symbol čistoty, osvěžující hrdlo i duši, nezastupitelný prvek v ekosystému krajiny (Klvač, 2002). Řada studánky z krajiny zmizela. Některé skončily v melioračních rourách, jiné vlivem nešetrných zásahů člověka vyschly. Na Vyškovsku zůstaly převážně v lesích, místy na zelených okrajích vesnic. Sedláci už v krajině nepobývají celé dny a v horku tam nenapájejí dobytek. Běžný život lidí se z polí vytratil a studánky, dříve samozřejmé, nyní pro člověka pozbyly význam. V polích už není co uctívat (Klvač, 2003).
 
Většina současných studánek byla vybudována jako zdroj pitné vody lesníky a sedláky zejména v první polovina 20. století. V druhé polovině 20. století docházelo ke snižování významu studánek a k jejich postupné devastaci. Zejména lesní studánky trpěly nedostatkem péče a nevhodným hospodařením v lesích. Pokud studánka zůstala až do současnosti, její kvalita je silně ovlivněna stavem okolního prostředí a jeho znečištěním.
Smyslem péče o dnešní studánky je tvorba turisticky a esteticky atraktivních míst, která mohou sloužit k relaxaci. Studánky se tak stávají významným krajinotvorným prvkem, který odráží náš přístup ke krajině a zájem o její historii.
 

Artézský pramen

Nedaleko Račic stojí v lesích nenápadný bílý domeček. V jeho útrobách se skrývá zařízení, které čerpá vodu vyvěrající z artézkého pramene do potrubí zásobující vodou nedaleké Ježkovice a Ruprechtov. Ještě v 70. letech 20. století tryskal ze země tryskal vysoký gejzír vody. Artézský pramen v Rakoveckém údolí byl objeven náhodou, během průzkumu, který zde v 80. letech prováděl geologický ústav v souvislosti s možnostmi rozšiřování drnovického vodovodu. Voda z pramene byla postupně zatrubněna a odvedena do vodovodu.
 
Existence artézského pramene je dokladem dvojího zaplavení Rakoveckého údolí mořem v době mladších třetihor. Mezi dvěma vrstvami nepropustným jílů leží silná vrstva zvodněných štěrkopísků. Proražením horní vrstvy stříká voda podle zákona o spojených nádobách do výšky hladiny ve zvodněné vrstvě.
 

Voda ve službách člověka

Buď je vody málo, anebo moc. I když se člověk o nastolení rovnováhy pokoušel od pradávna, často to končilo s opačným výsledkem. Své o tom věděli obyvatelé nedaleké zaniklé středověké vesnice Bystřec.
 
Bystřec s vodou i pod vodou
Bystřec byl protkán důmyslnou sítí kanálů. Jedny vodu přiváděly, druhé odváděly. Odvodňovací strouhy sbíraly vodu již nad staveními a odváděli ji pryč. Stejnou pozornost však lidé věnovali také přivedení pitné vody. Unikátní nadzemní vodovod rozváděl vodu od prameniště k jednotlivým usedlostem. A protože jí nebylo tolik, aby proudila stále všemi přívody, vznikl systém přepouštění. Stačilo v určitém místě vložit do kanálu kámen, voda se přehradila a proudila jiným ramenem. Za bystřeckým vodovodem vás dovede naše geokeška.
 
Až sem by se dalo říci, že platí rčení o dobrém sluhovi. Jenže voda je také mocný pán. Nepropustné jílové podloží, nešetrné zásahy do přírody, budování polí a domů v místech, kde mělkou půdu zpevňovaly kořeny stromů. Tato trojkombinace se stala Bystřeci osudnou. Odlesnění svahů vedlo k velké erozi. Během dešťů stačilo málo, část svahu se utrhla a pod dvoumetrovými nánosy bahna pohřbila několik usedlostí. Lidé vesnici přestěhovali se na druhou stranu údolí, vybudovali protipovodňová opatření a snad se ze svých chyb i trochu poučili.
 

Barvení rostlinamiVzorník přírodních barev

A když už jsme u středověku, zabrousíme k barvířům. Barvířství totiž s vodou úzce souviselo. Většina tehdejších lidí oblékala do nebarvených látek z přírodních materiálů. Barvené látky totiž představovaly bohatství a přepych, neboť barvení bylo dražší než látka samotná. Barvilo se pomocí domácích rostlinných extraktů (šafrán, duběnky, šicha černé, borůvky), či dovozových barvidel (boryt, mořena, červec).
K našemu experimentu však zas tolik vody potřebovat nebudeme. V Rakoveckém údolí roste celá řada květin a keřů, jejichž prostřednictvím si můžete obarvit a vytvořit např. originální ubrus, prostírání či tašku. Stačí si cestou nasbírat ingredience.
 
Červená a oranžová
Červená rozhodně nepatří mezi  nejběžnější barvy, které lze získat z rostlinného materiálu. Právě jasně červená je téměř vrcholem barvířského umění. K jejímu získání je nutno použít méně obvyklá mořidla, ale pokud se spokojíte s tlumenějšími oranžovými a růžovými tóny, lze jich dosáhnout poměrně snadno.
 
Kořeny některých svízelů a příbuzných rostlin
Do této skupiny rostlin patří např. bračka rolní, mařinka barvířská, svízel lesní, svízel močálový či svízel povázka (ten v Rakoveckém údolí bez problémů najdete). Všechny tyto druhy obsahují v kořenech kyselinu ruberythrovou, která se snadno štěpí na červené barvivo alizarin. Toto barvivo poskytuje s různými mořidly odlišné odstíny červené barvy. Zmíněné druhy se ve střední Evropě používaly jako náhražka mořeny barvířské.
 
Usušené kořeny se mlely ručním mlýnkem na prášek, který se před upotřebením namočil a nechal přes noc vyluhovat. Následující den byla lázeň připravena k barvení. Vlna a tkaniny se v lázni teplé 70°C barví asi 1-2 hodiny. S potaší vzniká barva tmavě červená, kamenec látku obarví skořicově až korálově červeně.
 
Poupata třezalky tečkované
Květní poupata rozemnutá mezi prsty barví tmavě červeně. Větším množstvím lze obarvovat předměty i plátna, avšak nelze počítat s trvalou stálostí barvy po vyprání. Barvení tkanin ve vroucí lázni s kamencem dává béžovou barvu.
 
Žlutá
Žlutá barva bývá snadno dostupná v různých odstínech po dobu celého roku i v případě, že si nezajistíte žádné přírodní barvířské materiály předem. Patrně nejobtížnější je příprava jasně žlutých barev. Pokud se však spokojíte s různými odstíny světle žluté, hnědožluté nebo zelenožluté, nebývá technika barvení nikterak náročná a mnohdy tyto barvy zaujmou více, než čistá žluť. )
 
Květ blatouchu bahenního
Šťáva vytlačená z květů a vařená s kamencem dává žlutou barvu, z níž se připravoval trvanlivý žlutý inkoust. Občasně se používal i při barvení látek. Při použití kamence a vinného kamene lze docílit jasně žluté barvy látky.
 
Nať vrbiny obecné
Výluh z drobně nasekaných lodyh vařený s kamencem barví látky na žlutou barvu.
 
Zelená
I přes to, že zelená je královnou barev v rostlinné říší, získat čistě zelné plátno bývá dosti obtížné. Nejběžnější jsou olivově zelné, hnědozelené až khaki odstíny, který lze pomocí skalice zelené jak mořidla dosáhnut prakticky po celý rok.
 
List podbělu lékařského
K barvení se používá čerstvé listí. Se špetkou zelené skalice dává nachově zelenou barvu.
 
Nať kakostu smrdutého
Nať kakostu smrdutého barví s použití kamence olivové odstíny.
 
Nať kontryhele obecného
Nať kontryhele s kamencem dává různé odstíny zelené.
 
Modrá
Připravit čistě modrou barvu nebylo nic snadného. Svědčí o tom velká obliba borytu barvířského, který se až do 18.- století hojně pěstoval jako kulturní rostlina, a později dovoz indigového barviva. Přesto však existují možnosti, jak modrou barvu získat i ze surovin dostupných ve volné přírodě.
 
Borůvky – plody
K barvení se znamenitě hodí plody, obsahují modré barvivo anthokyan. Borůvkami se dříve přibarvovala bílá vína. S kamencem jako mořidlem barví borůvky znamenitě látka na modro až modrošedo. Trnky – plody Plody vařené s kamencem v kyselém prostředí dávají růžovou barvu, která však po přidání sody na praní nebo po vyprání v mýdle zmodrá.
 
Černý bez – plody
Plody bezu se v minulosti používali k barvení octa, limonád, marmelád, vín, likérů a cukrovinek. Barví ale také přízi a plátno. Se skalicí zelenou dává šedomodré zbarvení.
 
Hnědá
Nahnědo barví především kůra stromů, kterou je možné dobře skladovat, a tím se tato barva stává dostupnou v průběhu prakticky celého roku. Lze také vždy vybírat  z nepřeberného množství odstínů, kterých je možno dosáhnout vhodným výběrem barvířské rostliny.
 
Listy a plody jírovce maďalu
Ze zelených plodních obalů se připravovalo barvivo, které spolu s octanem olovnatým dávalo červenohnědé zbarvení, se skalicí zelenou pak pěknou tmavě hnědou barvu látek. V barvířství se používala také kůra, která se skalicí zelenou barví červenohnědě, mladé větve a listy poskytují barvu hnědou.
 
Listy břečťanu popínavého
Listy a dřevem břečťanu se barvilo plátno na rezavě hnědou barvu.
 
Černá
Černá je zvláštní barva již jen proto, že v přírodě se s černou barvou prakticky nesetkáte. Zdání černé barvy převážně tvoří velmi syté odstíny modré, zelené nebo hnědé.
 
Kořeny tužebníku jilmového
Kořen tužebníku vařený s kamencem poskytuje černou barvu tkanin.
 

Bez vody není život

Voda je životodárnou tekutinou, bez které by na zemi neexistoval existovat život. Zajímavé je, že největší část vody na planetě je slaná (jedná se o 97 % veškeré vody na Zemi a dokonce 70 % celého povrchu planety). Pouhá zbývající 3 % připadnou na vodu sladkou. Většina z ní (přesně 69 %) je navíc uchovávána v ledovcích (na horách a kolem severního a jižního pólu).
 
8000 litrů za botu Nejvíce vody nespotřebujeme v domácnosti při vaření, sprchování nebo čištění zubů, ale tím, co spotřebováváme. Například ke vzniku sklenice mléka je zapotřebí 200 litrů vody, naproti tomu na šálek čaje „postačí“ 35 litrů. Jeden krajíc chleba stojí Zemi 40 litrů vody, je-li se sýrem, pak ale potřeba vody stoupne až na 90 litrů. Jedna brambora spotřebuje na svůj vznik 25 litrů, jedno vejce ale až 135 litrů. Za sklenicí pomerančového džusu se skrývá 170 spotřebovaných litrů vody, za sáčkem chipsů 190 litrů. Hamburger je obrovský žrout - na jeho vznik je třeba 2400 litrů vody, na bavlněné tričko až 4000 litrů a na kožené boty neuvěřitelných 8000 litrů.
 
 

Zdroje

  • Ludvík Belcredi: Bystřec – O založení, životě a zániku středověké vsi ; 2006  
  • Josef Petráň a kol.: Dějiny hmotné kultury II.; 1985  
  • Vlastimil Vondruška: Život ve středověku; 2007  
  • Lubomír Tichý, Ivona Tichá: Barvy z rostlin; 1998  
  • Ministerstvo životního prostředí: http://detem.mzp.cz/voda.shtml   
  • http://geologie.vsb.cz/jelinek/tc-hydrosfera.htm  
  • Petr Horák: Diplomová práce Epigeičtí střevlíkovití vybraných stanovišť v horní části údolí Rakovce; 2008. 
 

Obrazová dokumentace

1) Foto: Potok u Bílé skály, Jakub Gottvald
2) Foto: Studánka Pavlína, Jakub Gottvald
3) Foto: Artézský pramen v Rakovckém údolí,
4) Kresba: Rozvod pitné vody v zaniklé středověké osadě Bystřec, Petra Tomanová
5) Foto: Vzorník barev z rostlin, Kniha Barvy z rostlin, Tichý, Tichá

 

Eroze a svahová povodeň

Bystřec - zasypaný dům svahovou povodní
Déšť neustává. Potok se rozvodnil a proudy vody berou z kopců kamení a písek. Ocelově šedé nebe křižují blesky a nad Bystřecem se ozvalo zlověstné dunění a praskání. Část svahu se utrhla a obrovská masa bahna, balvanů a větví se valila do údolí. Smetla vše, co jí stálo v cestě. Včetně dvou usedlostí, které stály právě zde, pod vašima nohama, pohřbené pod dvoumetrovou masou naplavenin.
 
Když v polovině 13. století zakládali osadníci Bystřec, netušili, co neopatrné vyklučení kopců způsobí. Prakticky okamžitě po odlesnění se do svahů zakousla půdní eroze. Voda během dešťů a při jarním tání nejprve splachovala ornici, postupně písek a kamení. Situaci navíc zhoršovalo jílové podloží, které bránilo vsakování vody. Zhruba 20 – 30 let po založení Bystřece došlo k příhodě popsané v úvodu. Usedlosti, které pohromě unikly, byly postupně opuštěny a přesunuty na jižní stranu údolí.
 

Krajina jako modelína

Příklad Bystřece názorně ukazuje souvislost mezi odlesněním a vznikem (svahových) povodní. Eroze se výrazně podepsala na tváři krajiny. Vznikaly strže, okraje údolí lemovaly náplavové kužele, změnila se o podoba samotného údolí.
 
Strže a údolí vytvořená erozí   Svahová povodeň
Strže do krajiny „vykousla“ proudící voda. Nejprve šlo jen o krátké a mělké rýhy o hloubce do 1 metru a délce 10 – 15 metrů. Směrem k jihovýchodu se postupně prodlužují na 50 – 100 metrů a jejich se pohybujeme mezi 4 až 6 metry. Dna strží jsou úzká a kromě balvanů a kamenité suti se v nich nevyskytují žádné sedimenty. Jejich průběh není přímočarý, ale zvlněný. Strže jsou výsledek povrchového, plošného odtoku dešťových srážek (tento způsob odtoku označovaný také jako svahová povodeň). Údolí již v době kolonizace ve 13. století existovala, po odlesnění se však změnila. Došlo k prohloubení údolí o 2 – 3 metry a jejich závěry se posunuly více za okraj planiny. 
 
Náplavové kužele

Zajímavým pozorovatelným svědkem tehdejších dějů jsou také tzv. náplavové kužele. Tvořily je naplaveniny (písek, kamínky, hlína), které voda spláchla z erozních strží. Vznikaly pravděpodobně postupně, během každého většího deště či tání sněhu. Kužele (mocné místy jen desítky centimetrů, jindy až dva metry) vytvořily na severní straně údolí ploché vějíře sahající od dnešního kraje lesa až téměř k potoku Rakovci. Mají podobu terénních vln, které nejlépe vyniknou na podzim, a při ranním a večerním osvětlení (Belcredi, 2006). Za náplavovými kužely

Bystřece vás dovede dovede i naše geokeška.

 Protipovodňový val - Bystřec

Valíme proti povodni

Neblahé události přiměly obyvatele Bystřece k vybudování ochranného valu, který měl zabránit pronikání vodních přívalů do vsi. Val byl obrácen proti korytu údolí, napříč k jeho směru. Vybudování ochranného valu a odklonění vodního koryta představuje naprosto jedinečný historický doklad budování protipovodňových opatření na území ČR a významnou historickou památku. Val měl tři strany a byl dvakrát pravoúhle lomený s dopředu vysunutým čelem. Jeho účinnost dokládala dvoumetrová akumulace hrubě písčitého nánosu přiléhající zvnějšku, ze směru od koryta potoka. Z ochranného valu se dochovalo pouze jeho západní rameno. Vydat se za ním můžete s naší geokeškou.
 

Zdroje

Ludvík Belcredi: Bystřec – O založení, životě a zániku středověké vsi ; 2006
 

Obrazová dokumentace

1) Kresba: Bystřec - ilustrace domu zasypaného svahovou povodní, Petra Tomanová
2) Kresba: Svahová povodeň, Petra Tomanová
3) Kresba: Povodňový val v Bystřeci, Petra Tomanová

Jak se měnila krajina v okolí Bystřece

Muž, který sázel stromy
Znáte příběh „Muž, který sázel stromy“? Příběh o lidském štěstí, vytrvalosti, touze  a naplnění. Příběh o tom, jak i nepatrný zásah do krajiny může proměnit její tvář. Příběh o síle stromů, které do hor navrátily život. Elzéar Bouffier stromy sázel, v případě Rakoveckého údolí budeme sledovat příběh zcela opačný.
  
2. polovina 13. století

Před příchodem kolonistů byly zdejší lesy takřka nedotčené. Pyšnily se přirozenou druhovou skladbou dřevin s převahou jedle. V menším zastoupení zde rostli také smrk a buk, najít jste mohli i habry, lípy, lísky, olše, břízy a borovice.

 
Přelom 13. a 14. století
S výstavbou vesnice Bystřec přišlo radikálnímu odlesnění. Tam, kde dříve stály stromy, se rozprostřela políčka a hospodářská stavení. Radikální úbytek zaznamenává právě jedle.
 
Vyvoj krajiny
 
2. polovina 14. století
Plochy, které zemědělci nevyužívali (severní část Bystřece) zarůstají. Složení lesa je však již jiné. Oproti původní skladbě převládá habr, který se díky své výmladkovosti masivně rozrůstá. V lesích najdeme také jedli, buk, smrk, borovici, břízu, olši a lípu.
 
Přelom 14. a 15. století
V okolí vesnice se daří břízám. Vyskytují se zde lísky, buky, duby, javory, vrby a lípy.
 
Začátek 15. století
Lesní porosty stále postupně ubývají (také vinou pálení dřevěného uhlí). Skladba lesů neodpovídá původním ani přirozeným porostům. Na odlesněných plochách se šíří světlomilné plevelné dřeviny jako bříza a bez černý.
 

Zdroje

Ludvík Belcredi: Bystřec – O založení, životě a zániku středověké vsi ; 2006
 

Obrazová dokumentace

1) Přebal knihy Muž, který sázel stromy, Jean Gionne
2) Kresba: Vývoj krajiny v okolí Bystřece, Petra Tomanová