Představte si, že stojíte v zarostlém údolí. Nikde nic a vy máte před sebou nelehký úkol. Postavit dům. Ba co víc, vesnici. Bez jeřábů, bagrů, motorových pil, pouze s jednoduchými nástroji, koňmi a vlastní silou. Jediným stavebním materiálem je dřevo, proutí, kamení, hlína. Jenže to není zdaleka všechno. Je třeba vytyčit, připravit a zúrodnit pole, které bude vaším jediným zdrojem obživy. Zatím je lze jen tušit pod lesní půdou hustě prorostlou kořeny.
Přesně to čekalo kolonisty, kteří nedaleko Jedovnic, na začátku Rakoveckého údolí, založili středověkou osadu Merhlinslag . Název vesnice tvoří osobní jméno lokátora a přípona schlag (v našem případě tedy Merhlinova mýtina). Je však možné, že se na založení Bystřece podílelo více lokátorů (německé „mehr“ zkomoleno na merh). Český název – Bystřec – byl odvozen od bystře tekoucího potoka a svědčí o postupném procesu počešťování původně německých vesnic.
Založení Bystřece
Hluboko v lesích Drahanské vrchoviny se dnes nachází louka, na které ve středověku stávala ves jménem Bystřec. Celá staletí ji obdělávali lidé z okolních vesnic. Kosou pravidelně obsekávali téměř 14 hektarů její plochy, aby trávu usušili na seno. Tak tomu bylo také toho dne, kdy se odehrál příběh, který mně vyprávěl pan profesor Ervín Černý. Znal je údajně přímo od člověka, který ho zažil. Přihodil se někdy na počátku 20. století, v době, kdy ještě nikdo ani netušil, že zde stávala vesnice Bystřec a co se pod zemí skrývá.
Byl teplý červnový den, jako stvořený pro senoseč. Muž od rána sekl trávu v severovýchodní části údolí a pomalu postupoval od potoka vzhůru k lesu. Byl již dosti vysoko ve svahu, když se zastavil, aby opřel zpocené čelo a zároveň se ohlédl dolů k potoku. To, co uviděl, ho překvapilo, ale v prvé chvíli tomu nevěnoval velkou pozornost. Podél levé strany potoka se vzhůru údolím pomalu ubíral průvod lidí. V čele šel starý muž nesoucí něco jako monstranci, za ním v zástupu ženy, muži i děti. Šli mlčky místy, kde žádná cesta nebyla a zcela neslyšně. Divné procesí, pomyslel si rolník a chtěl se dát znovu do práce. V tom si však uvědomil, že tito lidé nejenže jdou místy, kudy nikdo nikdy nechodí, ale že mají na sobě také prapodivný oděv. Jakési kabátce a sukně, jakoby ušité z pytloviny. Podobné šaty nikdy neviděl. Proto se rozhodl, že na ně zavolá a zeptá se, co jsou zač a kam vlastně jdou. Na jeho volání nikdo nereagoval. Domníval se, že je od nich příliš vzdálen, a tak se otočil a dal se znovu do práce. Nedalo mu to však, proto se po chvíli znovu ohlédl. Teď teprve překvapením div že kosu nepustil. Po procesí ani památky. Přitom za tu dobu nemohli ujít víc než pár desítek metrů. Rozběhl se dolů na místo, kde je viděl jí, ale tráva tu nebyla sešlapána, přestože počet lidí byl poměrně značný, jistě několik desítek.
Dlouho si tento zážitek nechal pro sebe, ale časem dospěl k závěru, že se mu to nezdálo, že to opravdu zažil. A na panu profesorovi Ervínu Černém bylo vidět, že v něm našel dobrého posluchače. Byla to pravda či ne? Kdo ví. Jisté je, že ještě dnes řada lidí tvrdí, že jsou chvíle, kdy na těchto místech mívají prapodivné pocity, které nejsou schopni ničím vysvětlit.
(Ludvík Belcredi: Bystřec – O založení, životě a zániku středověké vsi; 2006)
Bystřec založily v polovině 13. století 4 rodiny. Zdá se vám to málo? Nešlo o nic mimořádného. Většina středověkých vesnic čítala 50 až 100 obyvatel. Jednoduché domky byly rozesety po obou stranách potoka a jejich počet se rychle zdvojnásobil. Odlesnění svahů si však brzy vyžádalo krutou daň. Půdní eroze spolu s dešti způsobily tzv. svahovou povodeň, která pod dvoumetrovým nánosem písku a hlíny pohřbila dvě usedlosti. Bystřec tak přivítal nové století velkou přestavbou a přeložením vesnice na jižní stranu údolí. Vznikaly mohutnější srubové domy a dvorce a počátkem 15. století, kdy vesnice definitivně zanikla, patřil Bystřec mezi největší osady v okolí (po Jedovnicích). Žilo zde kolem 15 rodin (70-90 obyvatel) v 19 usedlostech.
Každý z novousedlíků měl obdržet po jednom franckém lánu (tj. 23,5 hektaru). Osadníci byli po nějakou dobu osvobozeni od dávek (což mohlo představovat rok až 16 let, v průměru 10 let). Po celou dobu klučili les, zúrodňovali půdu, budovali příbytky. Z výhod měli zaručené dědické právo, z povinností pevně stanovené dávky, které odváděli až po uplynutí „let lhotních“. Většinou ihned přecházeli na peněžní formu renty (hřivny). Dále odváděli v naturáliích církevní desátek (v kuřatech, drůbeži, v částech hovězího masa, vejcích, či obilovinách). (Belcredi, 2006).
Zdroje
Ludvík Belcredi: Bystřec – O založení, životě a zániku středověké vsi ; 2006
Josef Petráň a kol.: Dějiny hmotné kultury I.; 1985
Vladimír Nekuda: Středověká vesnice na Moravě; 1982
Obrazová dokumentace
1) Dobová kresba: Zakládání středověké vsi, Kniha Bystřec, Belcredi
2) Foto: Bystřec dnes, Jakub Gottvald
3) Kresba: Stavba středověké usedlosti, Petra Tomanová