Hlasy v kamení

 

 

 

Krajina Rakoveckého údolí se utvářela od pravěku. Prvohory připomínají zkameněliny, které lze i dnes najít v kamenolomech v Opatovicích, Pístovicích a Račicích. Ve třetihorách se utvářel dnešní reliéf krajiny, docházelo k zarovnávání povrchu a zařezávání říčních toků. Usazené mořské jíly drží hladinu podzemní vody blízko pod povrchem, a proto zde najdeme tolik pramenišť a mokřadů. Mlčenlivým svědkem přílivů, odlivů, ale i lidských činností jsou kameny.

 

Rakovecké údolí samotné vzniklo jako příkopová propadlina (poklesla část zemského povrchu podél dvou zlomů) vlivem alpínského (saxonského) vrásnění ve svrchním miocénu (torton). Vyskytují se zde pouze sedimenty mořského původu. Najdeme zde slepence (proklik na text Slepence) s valouny žuly, ruly či granitu, droby (proklik na text Droba) a břidlice (proklik na text Břidlice). Doby dávno minulé připomínají také zkameněliny. V drobách může pozorný hledač objevit otisky prvohorních kapradin, přesliček a plavuní, které rostly v pobřežních močálech, v břidlicích pak otisky mlže Posidonia becheri, který je vedoucí zkamenělinou kulmských břidlic. Všechny tři horniny se v Rakoveckém údolí vzájemně střídají v nepravidelných a různě mocných polohách.

 

Slepence v Rakoveckém údolí jsou tvořeny valouny žuly, ruly, granitu a jiných hornin z oblasti Českomoravské vysočiny, odkud byly donášeny tekoucími vodami do zdejšího mělkého předhlubňového moře. Velikost valounů se pohybuje od centimetrových kamínků až po valouny v řádu prvních desítek centimetrů. V čerstvém stavu jde o pevnou horninu tmavošedé barvy, zvětráváním se valouny uvolňují.

 

Z droby byla vystavěna převážná část staveb středověké osady Bystřec nacházející se na začátku Rakoveckého údolí u Jedovnic. Droba představuje rovněž usazenou horninu, tvoří ji drobné úlomky hornin a živce velikosti písku a jemnozrnná, jílovitoprachovitá základní hmota. Jedná se o masivní, velice pevnou horninu našedlé až žluto či zelenošedé barvy.

 

Břidlice se usazovaly nejdále od prvohorního pobřeží jako kal z nejjemnějších částeček zvětralých hornin.

Chcete poznat slepenec, drobu a břidlici na vlastní oči? Vydejte se námi na geokeškové putování do světa hornin.

 

Kameny byly pro lidi důležité od pradávna. Jeskyně poskytovaly přístřeší, pazourky propůjčily své hroty kopím, nožům a sekerkám. A právě ty sehrály zajímavou roli ve středověku. Kdo ví, kde se ta pověra vzala. Po bouřích zkrátka chodívali lidé do míst, kam uhodil blesk a hledali hromové kameny - ceraunia.

 

Hromové kameny měly buď padat při bouřce s bleskem k zemi, anebo se při bouřkách konstantní rychlostí vynořovaly z povrchu země. Představovat je mohly i oblázky, hlavně černé nebo pravidelně kulovité, které se jako „hromové kuličky“ vyhledávaly po jarní první bouřce. Poznat se daly snadno: klínové kameny se potí, když se mění počasí (ohlašují bouřku); leží-li venku na kamení, při bouřce se pohybují a hlavně, tře-li se hromový kámen o jiný, voní sírou.

 

Lidé věřili v magickou moc hromových kamenů: používali je k ochraně před bleskem, čarodějnicemi, zlými duchy, měly moc uzdravovat a těm, kteří je nosili při sobě, propůjčovaly odvahu a statečnost. Hromové kameny se používaly od středověku prakticky až do 18. a 19. století. Nejčastěji (díky svému tvaru) jako brousky na kosu, závaží či kameny do žehličky. Často se také hromové kameny vkládaly do základů staveb, jejich zdiva či na střechy (krovy), aby stavení ochránily od blesku a nečistých sil.

 

V praxi představovaly hromové kameny především v úvodu zmíněné pravěké artefakty – sekeromlaty, pazourky, broušené sekery, klíny. Otvor, jehož vznik si lidé  vysvětlovali úderem blesku, nebyl ničím jiným, než místem pro topůrko. Mnohdy se jednalo také o meteority anebo zkameněliny, zejména belemniti (části vnitřní kostry vymřelých hlavonožců dochované v horninách usazených převážně druhohorním mořem).

 

Mletí mouky. Zdánlivě jednoduchá věc. V dobách staro a středověku práce hodná posilovny. Za běžnou cvičební hodinu byste v potu tváře coby mlynář-amatér semleli něco málo přes kilo mouky se závažím těžším než 35 kg. Zhruba tolik (a více) vážil rotační kamenný mlýnek. Mletí mouky bylo umění, kterému se člověk hodně dlouho učil. Kvalita mouky závisela na způsobu mletí. Kameny musely sedět těsně na sobě a bylo třeba s nimi pomalu otáčet.  Jedině tak jste dostali pytlík kvalitní mouky. V opačném případě bylo třeba mouku přesívat, v horším případě vznikl prakticky šrot, stejně jako při hrubém rozbití zrna (Belcredi, 2006). Kamenné rotační mlýnky se nechyběly ve středověku v žádné domácnosti a mnohé se daly ve zdejších vsích najít ještě ve 20. století. Zajímavé je, že tento způsob mletí se udržel na venkově i po zavedení vodních mlýnů. Důvodů bychom našli hned několik: domácí mletí bylo zdarma, odpadal problém s dopravou a navíc zrno se skladovalo snáze než mouka.

Mlýnky se skládaly ze dvou přesně opracovaných mlecích kamenů-žernovů (v případě Rakoveckého údolí se často jednalo o droby a jedním z nalezišť byla ….) – běhounu a ležáku. Obilí se mlelo tak, že se vsypávalo do otvoru horního kamene, a tímto kamenem se točilo na nepohyblivém spodním žernovu.

 

Geologické poměry

 

Před variským vrásněním byla pravděpodobně celá oblast pod hladinou moře a těsně při jeho západním okraji se zdvihalo poměrně vysoké pohoří snad srovnatelné s Alpami. Bylo složené z hornin, které se dnes objevují v jihovýchodní části Českomoravské vysočiny. Odtud byly pravděpodobně tekoucími vodami přinášeny valouny (granulity, ruly a jiné horniny) až do zdejšího mělkého moře (největší známý valoun na Vyškovsku je složený z granulitu a má delší rozměr než dva metry). V menších hloubkách blíže pobřeží pak sedimentovaly hrubozrnné slepence (hrubé zaoblené částice nad 2 mm, stmelené různým tmelem), ve větších hloubkách a dále od pobřeží pozvolna sedimentovaly droby (středně velké úlomky 0,05 - 2 mm). Nejdále od pobřeží jako kal z nejjemnějších částeček zvětralých hornin se usazovaly břidlice.

 

V době vzniku nejstarších prvohorních sedimentů (tzv. kulmu - vzniká v karbonu) bylo v této části Evropy tropické až subtropické podnebí a v blízkosti probíhal rovník. Při variském vrásnění bylo dno moře (včetně sedimentů) vyzdviženo, zvrásněno a rozlámáno.

 

Ludvík Belcredi: Bystřec – O založení, životě a zániku středověké vsi ; 2006  

Karel Sklenář: Hromové klíny a hrnce trpaslíků; 1999  

Ervín Černý-Křetínský, Dáša Zouharová: Drahanskou vrchovinou: Příroda, historie, současnost; 1998  

Josef Petráň a kol.: Dějiny hmotné kultury I.; 1985  

Petr Horák: Epigeičtí střevlíkovití vybraných stanovišť v horní části údolí Rakovce; 2008  

 

1) Foto: Cesta údolím Bílé skály, Jakub Gottvald

2) Kresba: Hromový kámen, Petra Tomanová

3) Kresba: Mletí na žernovu, Kniha Dějiny hmotné kultury - Petráň

4) Obrázek: Příkopová propadlina - schéma